Mr.Apache

Počin, který se ukázal být pro následný vývoj filmového horroru velice důležitým. Tento levně natočený snímek je po dvou významných peckách 70.let - konkrétně Texas Chain Saw Massacre (1974, režie Tobe Hooper) a Halloween (1978, r: John Carpenter) – rozhodujícím momentem, spouštějícím lavinu tzv. teenagerovských vyvražďovaček, tedy subžánru zvaného slasher. Je docela možné, že kdyby to nebyl zrovna tenhle Pátek 13., byl by tuto vlnu odstartoval nějaký podobný snímek. Ale historie hovoří jasně. Film vydělal velké peníze a mnoho kritiků jeho obliba dodnes udivuje. Cunningham byl ale se svým nápadem evidentně v pravý čas na správném místě (tedy samozřejmě: ve zrušeném mládežnickém táboře u jezera Crystal Lake). A přiznejme si, že na tom filmu opravdu něco je. Své udělala kromě vhodně zvoleného času a místa (prázdniny, nádherné jezero a lesy kolem) hlavně nevšední, zdánlivě amatérská kamera. Ta totiž často snímá děj a (hlavně!) průběh vražd jakoby z pohledu zabijáka. Divák je tak nechtíc vtažen do poněkud zvrhlé, ale zajímavé role, se kterou se (pokud je zcela v pořádku) sice neidentifikuje, ale stává se další obětí tvůrců: Lapeným divákem. Vyvražďování mládeže v podobných filmech zajímalo ze všeho nejvíce právě mládež. To byla oproti minulým desetiletím nejvýraznější změna ve vývoji a chápání žánru. Horror přestal být záležitostí dospělých, a tento zásadní zlom mu přinesl na jedné straně ještě větší popularitu, stejně jako značnou kvalitativní devalvaci na straně druhé. Největší přínos ovšem znamenal pro peněženky producentů, a tak není divu, že se slasherům v 80.letech tak dařilo. Poptávka byla velká, a nabídka nemohla pokulhávat. Pátek třináctého (mimochodem, znáte příhodnější název pro horror?) se dočkal až neskutečného množství pokračování, a není jisté, zda bude tato série kdy ukončena. V dalších dílech byl totiž uveden do života populární maniak Jason, o němž se v původním filmu pouze hovoří. Tato postava v hokejové masce se ukáže být až neskutečně životaschopnou... Ale to už je trochu jiný příběh. [Napsáno v srpnu 2006 pro blog Horror, Chlast & Rock'n'Roll.]

V podstatě docela příjemná kreslená pohádka, určená hlavně malým divákům, která se dá s jistou dávkou nadhledu brát jako chronologický mezičlánek mezi definitivní verzí P.J.Hogana z roku 2003, a dobrým Spielbergovým pokusem o zakončení ságy v roce 1991. Dospělé může zaujmout, že se příběh odehrává v době náletů na Londýn během druhé světové války, což nám jistě připomene Narnii. Pak už je to většinou celkem infantilní, a nebude se vám to líbit. Navíc jde v podstatě o to samé, co prožíval Petr s Wendy, jen to teď prožívá s její dcerou. Ale celé je to až příliš bezpečné, aby se děti nebály, a kreslený Hook je ten vůbec nejneschopnější ze všech Hooků, co znám. Ovšem závěrečné setkání dospělé Wendy a malého Petra Pana (kdysi platonických milenců) má už zase něco do sebe!

Rokenrolový DJ Howard Stern propagoval muziku většiny mých oblíbených kapel, včetně Cheap Trick a Ramones, hostoval na albu Blue Öyster Cult, a už několik desetiletí provozuje naprosto šílenou show v rádiu. Jeho humor je většinou poněkud hrubšího zrna, ale pokud máte rádi rock a osypáváte se z politické korektnosti, asi mu stejně nakonec podlehnete. Přestože zde hraje tehdy třiačtyřicetiletý Stern sám sebe (od žáka základní školy až po současnost), což nemuselo dopadnout vůbec dobře, výsledek je zdařilý. Film jsem si při jeho premiéře v kině nenechal ujít, a odcházel jsem spokojen. Je to trochu podobný zážitek jako bláznivá rocková komedie Waynův svět, ovšem s tím významným rozdílem, že tohle se opravdu stalo. I když možná ne vždy tak, jak nám to Stern servíruje. Ale kdo by při naslouchání historkám starého zbrojnoše hleděl na detaily? Zatímco Jimu Morrisonovi zbudoval solidní pomník Oliver Stone, Stern tímto filmem (natočeným podle vlastní autobiografie) buduje pomník sám sobě.

Prostě odpad.

Z celé té populární vlny animovaných filmů (která mi občas lezla pěkně na nervy) mám tento snímek nejradši. Archetypální putování několika zábavných charakterů mi připomnělo Společenstvo prstenu. Jen místo prstenu moci tady poutníci nesou mimino. A nehodlají jej zničit (i když jak kdo), nýbrž odevzdat do správných rukou. Líbil se mi důraz na dramatické situace; moc pěkné byly také některé dialogy. Sledovat postupný přerod Diega z drsné krvežíznivé bestie v neotesaného kamaráda, kterému přece jen není cizí nějaký ten cit, bylo také docela výživné. Samotář Manny a woodyallenovský lenochod byli správně nesourodá komická dvojka. Jen ta otravná veverka občas trochu kazila dobrý dojem z celku. :-) Naštěstí jen občas. Dobrý, na animovaný snímek až nadprůměrný film.

Zrůdné mořské panny hypnotizují Wendy a lákají ji do své moci. Žárlivá víla organizuje dívčinu popravu. Malí potomci hrdých anglických kolonizátorů prosí na kolenou o milost, ale jsou odsouzeni k smrti utopením. Zvoněnka je vyhnána Petrem, a ve snaze odčinit svou zradu, vypije smrtící jed. Wendy, toužící po obdivu, kolaboruje s piráty. Hook je tvrdý a nelítostný. Zpomalený záběr na zlomeného a poraženého Petra Pana, bezmocně padajícího pod nemilosrdným úderem kapitánova háku, dokáže vzbudit zájem a obavy i u pokročilého diváka. To, že malí hrdinové nemají téměř nic zadarmo, a musí opravdu bojovat se skutečným, i když trochu pomateným nepřítelem, je jednou z hlavních deviz této akční, nedisneyovské (místy temné, místy obskurně barevné, ale vcelku zaručeně definitivní) verze klasiky dětské fantasy. Tenhle Petr Pan nikdy nemoralizuje. I když důraz na nelehkost přijmutí vlastního dospívání, a s ním spojené zodpovědnosti by mohl k moralitám svádět, předloha ani tvůrci filmu nic takového nedopustí. Tak jako bývají nekompromisní děti, i tento film je nekompromisní. Ctí svého malého diváka - nemanipuluje s ním jako s blbečkem, není politicky korektní agitkou, a nebojí se opravdového zabíjení ani opravdové lásky. Erotické jiskření (zmíněné zde HoneyBunny), stejně jako neustálá, záměrná oscilace mezi infantilností a osudovou dramatičností, a silná, přitom však nijak křečovitá emocionalita, zajišťují zatím poslednímu zpracování příběhu J.M.Barrieho výsadní postavení mezi dětskými filmy.

Bublina splaskla. (Nelze přehlédnout, že Leonidas si tu svou oslavovanou větičku zařval až poté, když mu to manželka 2x odsouhlasila. Takhle to u Sparťanů holt asi chodí.)

Musím říct, že představa hraběte Draculy jako mazlíčka všech žen (jakéhosi univerzálního ňu ňu tragéda), je mi odporná stejně jako Obitusovi. Naštěstí to není až tak strašné, jak to vidí on či poblázněné fanynky Garyho Oldmana (každý samozřejmě z opačného úhlu :-). V podstatě mi Coppolovo pojetí Vlada nějak výrazně nevadí - myslím, že se snažil Draculu zachytit z různých pohledů a úhlů vnímání této postavy (stejně jako se snažil znovu využít a spojit odkazy na různá předchozí zpracování téhle upírské legendy). Jen Gary Oldman se pro tu roli bohužel ukázal být mírně rozporuplnou volbou. Románovému Draculovi se blíží mnohem více, když je namaskovaný jako po krvi lačnící kreatura - obří pijavice, chlípný moučný červ z Transylvánie - než když tu vystupuje jako vlastně takový hodný a ulízaný londýnský playboy. Naproti tomu drtivá většina ostatních je typově přesná (Mina, Lucy, Jonathan, Draculovy nadržené upírky a výborný Van Helsing). Samostatnou kapitolou je ovšem dost netypický Renfield Toma Waitse... :-) Coppolův film mě ale přes kontroverzní pojetí hlavní postavy neuráží. Vyložené klady převažují, a vizuální stránka je skvostná. Hlavní nedostatek vidím v tom, že jakkoliv působí jednotlivé scény samostatně skvěle, jako celek ten film nedrží až tak pohromadě, a místo jednoho vybroušeného klenotu se rozpadá na spoustu střípků a střepů. Některé z nich jsou vyloženě krásné, některé docela půvabné, a některé budí rozpaky (Dracula jako nyvý milenec). Naštěstí je tu po celou dobu snaha ty posledně jmenované tendence vyvážit, aby z filmu tak strašně nevyčnívaly. Co mě ovšem uráží zcela jistě, je fakt, že právě tyto tendence inspirovaly v Čechách výrobce jistého příšerně populárního muzikálu, který byl celý postaven právě na zdůraznění a vyzdvižení takovéhoto zcestného pojetí slavného upíra. A tak jsme se dostali až ku zrodu jedné strašlivé zpotvořeniny. Od té doby totiž u nás máme Drákulu. Zatímco Dracula zůstane navždy krvavě temným, nekompromisním démonem zla, Drákula je takový sladký, rozněžnělý koloušek, čirou náhodou také upír. Parafráze na známou Pucholtovu hlášku z Černého Petra se pak přímo nabízí : "Dracula. Drákula. Cítíš ten rozdíl?"

Vše, co si představujete pod pojmem "Monty Pythons naživo", a ještě něco navíc. Velká šestka tady těžce ruluje, a zvláště jinde neviděné scénky působí famózně.

Jejich nejlepší film.