Itar

Film fungující jako málokterý jiný. Solaris má i přes svůj filozofický základ atmosféru, která by se dala krájet. Je neuvěřitelné, jak Tarkovskij s minimalisticky pojatými kulisami dokáže vyčarovat něco, od čeho prostě nemůžete odtrhnout oči. Film vám přitom mává odpovědí, kterou odmítáte až do posledních minut, už od chvíle, kdy se hlavní hrdina ocitne na Solaris. Hudba Eduarda Artěmjeva a veškeré herecké výkony jsou samozřejmě na jedničku. Konec vás potom pošle naprosto nemilosrdně do kolen.

Snímek, který trpí stejným nešvarem, jako drtivá většina Eastwoodových filmů. Nevýraznou stylizací čehokoliv. Přesto je to i tak na poměrně solidní čtyři, a to především zásluhou hereckých výkonů, konkrétně Gene Hackmana, který zastiňuje i výrazného (byť postavou až do finále unaveného) Eastwooda. Závěr pak nabízí mohutnou katarzi a film zakončuje tou nejlepší možnou desetiminutovkou.

Bez pochyby Tarantinův nejucelenější film. Pořád je to setsakramentsky stylové, ale dialogová nahláškovanost tentokrát ustoupila příběhu, což rozhodně není špatně. Hudebně je to samozřejmě na výši jako máloco, stejně tak vizuální stránka je bez výtek. Co však dělá tenhle film ještě o něco lepším, to jsou bez pochyby herecké výkony. Poprvé od Pulp Fiction nevyčnívá jedna postava nad všemi. Tentokrát je to totiž herecky vyrovnané kvarteto naprosto odlišných postav. A i když je mému srdci rozhodně nejblíž Christoph Waltz, musím uznat, že Foxx, DiCaprio a Jackson tentokrát dorovnali a klidně bych si s nimi dal ještě další hodinku navíc. Vedle The Master pravděpodobně nejlepší americký film roku 2012 a za mě rozhodně taky jedna z nejlepších tarantinovek.

Takový talentovaný režisér...

Trhlá americká komedie s naprosto stupidním scénářem (nemám nic proti absurdním komediím, ale tohle prostě ne). Co naplat, že na Salmu Hayek se relativně dobře kouká a Goldblum s Woodem vykazují nějaký ten náznak charismatu. Takové, rozumné dvě.

Brilantní studie vztahu dvou vzdálených, a přesto velice blízkých duší. A zároveň jeden z nejzvláštnějších filmových zážitků loňského roku. Anderson nezklamal a potvrzuje si u mě pozici jednoho z nejlepších současných režisérů (ne-li toho úplně nejlepšího). I bez Elswita se mu daří výborně navodit přesně takovou atmosféru, jakou snímek potřebuje (nutno tedy dodat, že velkou zásluhu na tom nese taky Greenwood, jehož dílo mě tentokrát sice nedostalo do kolen tak, jako u There Will Be Blood, i tak ale ční vysoko nad dalšími... o absenci v nominacích na Oskary se ani nemá cenu zmiňovat) a herecky mu k tomu maximální možnou měrou pomáhá dvojice Hoffman / Phoenix. Především Joaquin tu pak předvádí pravděpodobně svůj prozatímní nejlepší výkon. Není to tak stylové jako Boogie Nights, osudové jako Magnolia, ani rozsáhlé jako There Will Be Blood, po psychologické stránce to ale těžce vládne a Anderson uhodil hřebíček znovu přesně na hlavičku!

Muzikál z doby, kdy Travolta udával módní styly a všichni si na vlasy patlali tu nechutnou sračku. Pro mě příjemná vzpomínka na dětství a jednou za čas více než příjemně strávená hodinka a půl... a kousek.

Do smrti Tarantinovy postavy je film na pět... druhá půlka se ovšem rozjede do tak absurdních obrátek, že to bylo i na mě moc. I tak však film rozhodně stojí za vidění.

Tenhle klenot snad ani nejde hodnotit jinak. Jedna z nejlepších Cimrmanových her s neodolatelným Čepelkou a výstředním Svěrákem v roli Prácheňského.

Rozhodně jeden z nejlepších porevolučních komediálních seriálů u nás. Duo Kanyza / Menzel perlí nejvíc.