Itar

Aktuálně pravděpodobně vůbec nejlepší film, který jsem měl tu čest vidět. Bezchybný scénář, režie, kamera, atmosféra, hudba, herecké výkony a spousta nezapomenutelných scén, jemž kraluje procházka knihovnou za doprovodu Johanna Sebastiana Bacha. Fincherova technická preciznost je cítit z každého záběru a díky perfektnímu provázání se scénářem je ještě o kus lepší, než všechny jeho ostatní díla.

Zásah do černého... třikrát za sebou. Nekompromisní satira s výbornými hereckými výkony a jako vždy netradiční Kubrickovou režií. Nezapomenutelné scény, ať už jde o rozhovor se sovětským premiérem, Coca-colu, rodeo na bombě či závěrečnou řeč Dr. Strangelove. Jeden z těch filmů, které nestárnou.

Tíživý, těžce stravitelný snímek, který mě definitivně utvrdil v tom, že Paul Thomas Anderson je jedním z nejlepších režisérů vůbec. Výborně hrající známí i neznámí herci, citlivě napsané dialogy, lehká absurdita, netradiční kamera a příjemně nevnucující se soundtrack Jona Briona řadí tohle dílo hodně vysoko na seznamu nejoblíbenějších filmů.

Saving Private Ryan sice zobrazuje druhou světovou válku velice syrovým a efektním způsobem, nicméně až The Thin Red Line ukazuje ty skutečné hrůzy války bez přikrášlení a dokáže vás tak "zabavit" na celých dlouhých 170 minut. Věčná škoda, že první sestříhaná pětihodinová verze už pravděpodobně nikdy nespatří světlo světa.

Bezkonkurenčně nejlepší dílko dvou absurdních bratrů. Fargo ztělesňuje čistou esenci toho, co je na Coenech nejlepší. Až karikaturně vykreslené postavy, kterým ale zároveň nechybí hloubka, netradiční výběr herců a hlavně do absolutního absurdna vytažený scénář, který sice na první pohled působí naprosto neuvěřitelně, při opakovaném zhlédnutí už si však většinu situací dokážete poměrně dobře představit i v reálu... Konec konců, svět je plný magorů. Celá tahle myšlenka je navíc šikovně obalená úvodním podrazem na diváka... Věta "Podle skutečné události" tu však symbolicky působí více než dobře, protože ač se příběh jako takový neodehrál, dává jasně na vědomí, že o jednotlivých segmentech to klidně může platit. Na závěr už snad jenom krátce k technickým kvalitám. Minimalisticky zvolená výprava, která napomáhá oprostit se od vizuálních berliček, které by zbytečně clonili myšlence a naopak ji tím zvýrazňuje, precizně vedení charismatičtí herci (Frances McDormand, William H. Macy a Steve Buscemi především), Deakinsova standardně výborná kamera a jeden z nejpovedenějších Burwellových soundtracků. Jednička z hvězdičkou a jeden z těch filmů, u kterých bych klidně přihodil i tu šestou.

Potřetí a stále jako poprvé. Tarkovskij je bůh. Parádní stylizace, která ruku v ruce s využitím rozervané krajiny buduje velmi hutnou a depresivní atmosféru, linoucí se celým filmem. Tohle všechno spolu s hudbou Eduarda Artemjeva potom podtrhuje myšlenku filmu, která se do vás zavrtá a nepustí... nepustí ještě dlouho po skončení.

Stejně jako v životě, jsou to právě maličkosti, které z Amélie dělají jeden z nejkouzelnějších filmů kinematografie. Film samozřejmě stojí na pevném základu v podobě dobře vygradovaného scénáře, mnohem víc si ale budete pamatovat jednotlivé detaily, které Jeunet dává na obdiv s až přehnanou výrazností. Ať už jsou to úchylky jednotlivých charakterů, či jedná rozmázlá moucha v Montmartre. A pokud jsou detaily základem, obalem celého snímku je neuvěřitelně uvěřitelná Audrey Tautou, která se snad pro tuhle roli narodila!

Nejlepší western... a zároveň western, jenž není westernem. Spíše by sedělo označení "filozoficky pojatý životopisný film z (ne tak) divokého západu". A tak si film pomalu plyne v decentním vizuálním stylu, nechává vyniknout skvělým hereckým výkonům a mě napadá, že srovnatelné pocity jsem zažíval snad jen u Tenké červené linie. Soundtrack dvojice Cave/Ellis potom výše zmíněné už "jen" podtrhuje.