Hwaelos

Milé překvapení. Stmívání není úplně blbé. Je to vysoce koukatelné i napínavé - ba i pro nás -cetileté smrtelníky. Režie je odvedená překvapivě zručně a dialogy jsou v mezích žánru inteligentní. Jako seriál by se asi Twilight vyjímalo víc, ale - jak říkáme u nás na Moravě - proč kurňa ne?! :)

Dreyerovo Utrpení je expresionistickým filmem v tom nejširším slova smyslu. Krom toho, že používá expresionistických dekorací, působí zejména expresí těla a tváře. Vezmeme-li v úvahu, že kamera prakticky nesjede z obličeje Falconettové, jedná se o jeden z nejúžasnějších hereckých koncertů všech dob. Na svou dobu nezvykle věrohodné herectví je podpořeno průkopnickými výrazovými prostředky média. Jen se zkuste zamyslet, kolik inovací ve filmu objevíte. Podhledy, jízdy a časté švenky, užívání point of view herců, houpavá kamera, paralelní i asociativní montáž (obzvláště strhující jsou ptáci na šedivém nebi při Janině popravě), detaily a krátké prostřihy... Utrpení není jednoduchý snímek pro dnešní konzumaci, ale měl by ho vidět, každý, kdo to s filmem myslí vážně. Konečně za jedinou slabinu považuji to, že jsem se díval na neozvučenou verzi. Ale pustil jsem si k tomu z jiného přehrávače soundtrack Cinematic Orchestra k filmu Ma Fleur a perfektně to sedělo.

Zřejmě nejznepokojivější Hitchcockův film. Prakticky celou dobu jsem byl přikován ke křeslu. Bezchybná režie s lehce psychedelickými prvky (je vidět, že režisér důkladně testoval možnosti barevného filmu). James Steward působí sice v milostné rovině jako opelichaný kohout, ale na druhou stranu vyšinutého magora zahrál výborně. Jediné, co mě vždy rozčílí je prvek nepravděpodobnosti, s nímž Hitchcock tak často pracuje. Buď sama zápletka jeho filmů, nebo klíčový zvrat je vystavěn na tak nepravděpodobných základech, že mi to pak vrtá celý další den v hlavě. Třeba to jednou nějak líp uchopím.

Začnu tím dobrým. Bruno je...odvážný. Nebojí se zkoumat hranice normálnosti, divácké konformity ani trapnosti. A hlavně - nebojí se je překračovat. A teď ta zlá zpráva. Na rozdíl od Borata, postrádá (anebo důmyslně maskuje) Bruno svůj sociálně-kritický rozměr a co je nejhorší, ztrácí body i ve vtipnosti toho, co předvádí. Budu se ale těšit na reparát.

Dusná herecká partitura pro dvě osoby. Krizi manželskou a politickou doplňuje tu a tam krize morální. Vše v ostrém rapidstřihu, který namísto oddělování nechává splynout dva různé chronotopy do jediného. Kachyňa sice není pilířem české nové vlny, ale její prostředky použil k vytvoření jednoho z nejlepších politických dramat české kinematografie. Precizní dílo.

Nikdy by mě nenapadlo, že mě bude bavit koukat se na zkoušku dvou dechovek. Jenže mladý Forman je nabitý nápady a nešetří na formální struktuře. Ostré kontrapunkty (stáří x mládí, směšné x vážné) vykresluje satiricky střihovou skladbou a ironický dojem, kterým celý film pomrkává na diváka je ještě podpořen nepatrně jízlivým vyústěním, kdy se mladíci pouze prohodí ve svých rolích a pokračují po vyhození ze svých orchestrů v hraní. Druhá povídka je nejlepším důkazem toho, že touhy po bulvární pikantnosti nejsou jen jevem 90. let a dál, ale trvají už sakra déle. Semafor byl jistě na počátku 60. let pro mladé lidi hlavním stanem Západu. Přesto nenese Konkurs rysy ani tak Superstar, jako spíš důmyslné mystifikace ve stylu Roku ďábla. Je to "reálný" příběh zmarněných nadějí dvou dívek a zároveň jasnou deklarací ironického gesta umělého narativu. Když už jsem u té dokumentární formy. Koncept třesoucí se kamery samozřejmě podporuje mystifikační realitické směřování, na druhou stranu mi právě v druhé kapitole dost vadil asynchronní zvuk, který nekorespondoval s obrazem. Jinak výborný debut.

Sólista není žádná hollywoodská limonáda, jak jsem se obával. Přesto jsem si jistý, že už se na Wrightův film znova nepodívám. Vlastně možná ne proto, že by byl špatný, možná proto, že je až moc dobrou sondou do života člověka, kterého nemůžeme pochopit. Mysl Foxxova hrdiny je tak narušená, že se vzpírá našemu (diváckému) přijetí. A tak mě film přes všechny klady (za všechny výkon Jamieho Foxxe a Downeyho Jr.) nedokázal vtáhnout a dát mi nějakou možnost katarze.

"To jsem netušil, že v Kanadě je taková sranda..." :) Jak říká jeden můj kamarád, do kina nejdeš na film s Brucem Willisem. Do kina jdeš na Bruce Willise. Stejně v každý roli hraje to stejný. Má úplnou pravdu. Až na to, že se nechodí na Willise, chodí se na Johna McClanea. To je ten archetyp, kterej táhne a Willis ho objevil. Bůh mu žehnej :)

Proyas není geniální režisér, to je zapotřebí si uvědomit. Já robot byl skrz naskrz normálni (dobrý) film. Dostal naleštěný nepůvodní look (applovský design robotů byl "vypůjčen" z Cunninghamova klipu All is full of love) a správnou porci akce a napětí. O nic víc se režisér nepokusil. Žádné stylistické vychytávky, nijak zvláštní koncepce vyprávění. Alex Proyas je velmi dobrý řemeslník. Že Knowing dopadlo hůř než předchozí hit, je vinou hlavně scenaristy. Režisér odvedl svůj kus práce dobře, takže je to celkem koukatelná podívaná, byť s velmi chabým dějem, hloupými zvraty a blbými dialogy. Dokonce jsem měl většinu filmu za to, že to budou lepší tři hvězdy. Jenže pak přišel konec. Celou dobu je totiž divák v očekávání, co ho v závěru celkem napínavého filmu překvapí. Bystřejší už chápou. Nic.

Slušný akční film rezignující na příběh. Delší komentář to nezasluhuje. Nicméně výbornová popcornovka.