kiddo

Já nevím, jestli mám hodnotit jako napodobení goebbelsovské propagandy (což by bylo za pět) nebo kvalitu jako takovou (což by byl odpad, neb to strašně připomíná goebbelsovskou propagandu). Takže průměr.

Vezměte Samotáře, přidejte styl a obsah a máte Revizory. Na úrovni symboliky a metafor jsou místy až urážlivě jednoduší (člověk nemusí být Einstein, aby si domyslel, co představuje podzemní spleť tras v životě člověka, kterému všechno tak nějak padá na hlavu, proč je Medvědice převlečená zrovna za anděla nebo proč je možné vyjít z podzemí teprve tehdy, když je poražena ultimátní hrozba v podobě maskovaného přízraku, který se mezi vraždami krčí někde v postranních tunelech metra), ale to neznamená, že jsou Revizoři nezajímaví nebo nedejbože banální – jsou podaní prostě, ale ne primitivně, příběh je nám znám, ale stále ještě ho stojí za to vyprávět. Jejich síla spočívá v dávkování různých prvků a rovin a jejich kloubení – symboliky s čistým dějem, všedního života se snovostí, komiky s pokusy o výpověď, lehkosti s existencialismem, a hlavně pak obrazové uměřenosti s čistými vizuálními orgiemi. Ač si teď, v roce 2009, říkám, že už na tom s filmy v Čechách nejsme zas tak obludně, na něco podobně osobitého v českém podání si musím ještě počkat (kdy se tu konečně najde herec, který by byl ochoten na brutto zdrhat mezi stanicemi s rozjetým vlakem za zadkem? Jaroslav Plesl? Slušelo by mu to…)

Asi jsem idealista, ale přece jen bych si jako první hraný film o osmašedesátém u nás představovala něco jiného než blbě napsanou, kompromisní a hladivou sračku o pominutelnosti politické angažovanosti a dějinných tragédií tváří tvář komplikovanosti běžného života.

Why, what do you mean you want to know me? Nobody ever knows anyone else, ever. You’re never gonna know me. Figure it out. Deal with it. Já se jen modlím, aby se brzo ukázalo, že to přiléhavé vystižení podstaty lidských vztahů je ve skutečnosti úplně mimo. Protože jinak jsme fakt v prdeli.

Brunův hlavní problém tkví v tom, že oproti Boratovi si Cohen vybral příliš konkrétní cíl, nad jehož smysluplností by se dalo navíc ještě slušnou dobu přemýšlet. Na jednu stranu tu máme břitké satirické scénky z Blízkého východu, z kanceláře přeléčovatele gayů nebo televizního studia plného homofobních (!) černochů, na tu druhou opravdu nedokážu pochopit, jak má o homofobii Američanů vypovídat svádění Rona Paula (ona vůbec ta zmiňovaná linie o tom, jak snadno popkultura přijímá neschopné a netalentované celebritky, nestojí moc za povšimnutí), trénování obrany proti homosexuálnímu znásilnění nebo celá swingers party (chci vidět někoho, kdo by nezareagoval stejně). O poznání slabší a řidší než Borat, a to i co se humoru týče, ale přesvědčí to člověka o nutnosti bělit si řitní otvor? Na ja, selbstverständlïch.

Středoevropská rakovinotvorně artová verze Hořkého měsíce. Vzhledem k roku a zemi vzniku je to ta nějvětší poklona, jakou tomuto filmu může kdo vyseknout.

Návod na festivalový úspěch: vezměte televizní detektivku s rutinním dějem a postavami a bez přesahu nebo snahy o nějaké sdělení (ideálně z produkce ČT), nastříhejte do toho pár záběrů s mozkem v láku nebo se shnilou mrtvolou, zatřepejte (kamerou), jebněte to na plátno a jeďte s tím do světa. Urvou vám ruce.

Jsem asi z těch naivek, které se domnívají, že k funkční adaptaci je třeba mnohem víc než jen vzít originál a natočit ho ještě jednou, ale tentokrát s herci. Dost z toho vyčnívá struktura původního anime, i jeho stylizovanost a přehnanost, která v originálu působila vtipně a odlehčeně, ale tady vzbouzí dojem, že dílo vznikalo za mohutné podpory houbiček. Ani seriál neměl moc ujasněné proč, kdy a jak, ale tím že autoři filmu přeházeli pořadí jednotlivých událostí, dali kauzalitě a motivaci už úplně na prdel. Animované vložky jsou pouhou úlitbou seriálu, Soichi je ještě úchylnější tele než dřív a Krauser II je bez Kapitalistického prasete tak poloviční. Smysl adaptování mi nějak uniká, ale aspoň že ta hudba je pořád stejně dobrá: Fuckingham Palace, Fuck No. 18, SATSUGAI!!!

Mansonova undergroundová léta zpracována v animované podobě, muhehehe.

Hodnocení jde dolů v přímé závislosti na tom, jak moc vám připadá uhozené, že si Herzog přestrojený za U.S. armádu na konci filmu pozve hlavní postavu na pohovor a zeptá se jí, jak moc se ze svého příběhu poučila. Nehledě na to, že koncept „američtí hoši vítají ztraceného syna“ se do prozatím tak syrového snímku hodí asi jako rozkousnutý had do Baleovy huby.