kiddo

Jeden z nejzajímavějších amatéráků vůbec.

Tak mdlé, bez chuti, bez výrazu, bez obsahu, že by si člověk myslel, že se jedná o životopisný snímek. A dát si do scénáře iluzionistu z raně 20.století, jehož triky nelze realizovat jinak než počítačem, to si snad někdo dělá komično. PS: tento film se honosí pochybnou ctí, že se v něm nachází nejhorší milostná scéna, jakou jsem viděla za dlouhá léta (nejasné obrázky z hádanek „koukáte na ženský zadek nebo kýbl brambor?“ sestříhané do desetivteřinového lascivního videoklipu).

Superbní užití hororového prvku v reflexi hektického jsoucna dnešního globalizovaného Zápaďana na kontrastu zdlouhavé smrti. Autérský přístup ke zpracování tématu trpělivosti nutné k dosažení životních cílů je nepřehlédnutelný. Magnifique.

Morálka – poslední bašta zbabělce. / Potřebujeme domov. A tato země usiluje o to být celistvá. A polyká, co může. My pouze následujeme. Ach, ten věčný spor o to, jak se budou USA utvářet: bude to mírumilovná neutrální společnost milující bližního svého a dbající na morálku, nebo bezohledný nietzscheovský predátor, který udává takt nižším lidem? Po dlouhé, dlouhé době se mi dostalo echt postmoderny, u které je opravdu co objevovat a o čem přemýšlet a kterou si užije stejným dílem intelektuál jako příběhář, což shledávám po sérii přímočarých útoků na emoce typu Americká krása vážně osvěžující. Šlo by tu sice zase komentovat drzou tarantinovsky ujetou hudbu (country k vražedné honičce?) nebo Pearce, který je výborný jako vždy, když má hrát postavu s emočním rozpětím neutrál – zápor, ale mě zajímá zdejší podtext, a to neskutečně cynická satira na historii, zeitgeist a minulou i současnou politiku Spojených států. Jaksi nebude náhoda, že se film odehrává ve zlaté době formování USA v čistě vojenském prostředí, začíná uprostřed mexicko-americké války, jsou v něm prostřihy z večeře na mrtvé vojáky a hlavní záporák filozofuje o morálce a expanzionismu, jehož agrese je symbolicky přítomna v kanibalismu. Ravenous je jasným odsouzením politiky expanzionismu a vyslovuje se pro morálku a neutralitu, a to i v případě že to znamená chovat se jako zbabělec a obětovat životy druhých; přitom dle závěru nemá morálka šanci zvítězit jinak než na krátkou dobu, protože windigo je součástí americké historie (soutěž: který americký národ je vymyslel?), a i když je zrovna poraženo, není vykořeněno a bude existovat tak dlouho, dokud tu bude jeho spouštěč, tzn. strach ze smrti. 4,5* za výborný napínák s názorem, který, i když se s ním neztotožňuju, je zábava objevovat a snadné pochopit. PS to Raven: muzikál jsem tam nenašla. Edit: Tak už to zase někdo vystihl líp.

Velice dobrá studie obsedantní posedlosti vlastní vidinou štěstí, která není ochotna přijmout realitu, jaká je. Konec je žel bohu nijaký a vyšumí příliš rychle.

Michael Jordan plays ball, Charles Manson kills people, I talk. Pokud se chceme zorientovat ve složitosti dnešního světa a desítkách protichůdných zájmů, nesmíme nikdy zapomenout, že všichni musíme splácet hypotéku. Krásně cynická komedie otevřeně se šklebící do tváře těch „správných“ hodnot. Jestli chcete snadnou práci, jděte k Červenýmu kříži.

Dívat se na dvouhodinovou ukázku z dvouročního flákání a sjíždění se je kupodivu ještě nudnější, než to absolvovat osobně v reálu. Chybí tomu jakýkoli styl a důraz na nótu „jenom láska nás drží nad vodou“ taky není úplně z rodu nikdy neviděných. Realita může být jak chce hnusná, ale natočit o ní film, který je hnusný tak věrně, že si v něm není koho oblíbit, včetně Garyho Oldmana a permanentně sjeté Hanky Zagorové, je tak trochu na prdlačku.

"Daruj krev!" a "Dívky a kufry" bych viděla stokrát raději než tuhle předvídatelnou telenovelu bez překvapení, jež se zaměřuje čistě na příběh, který jsme navíc v různých alternacích viděli snad tisíckrát.

Vyslovím kacířskou myšlenku: Sedmý hřích je tak špatný nikoli proto, že by jeho tvůrci nedosahovali Truffautovy geniality, ale proto že v podstatě neměli moc s čím pracovat. V Sedmém hříchu je melodrama a telenovelovitý obsah vyjádřené obrazem, exotickým prostředím a sexem, v Siréně od Mississippi zase nablblými dialogy jako vystřiženými z lascivního ženského románku; víc v tom žel bohu není. Výsledný dojem je takřka totožný, jen Sedmý hřích působí jaksi upřímněji tím, že se aspoň nesnaží být špatnou nápodobou Hitchcocka. Takhle Truffautovi na chuť asi nepřijdu.

V prvé řadě mám problém pochopit, proč film, jehož hlavní postava je Ruska, jehož děj se ze dvou třetin odehrává v Rusku a jenž je natolik odvážný, že život nemajetných v Rusku spojuje s amorální bídou, proč tento film natočili Švédové. Stál na začátku motiv natáčet o švédském obchodu s bílým masem, kritika ruských poměrů nebo jen přání prostě vyprávět jeden životní příběh? Ve výsledku je to jedno, protože ve všech třech záměrech jsou díry (první je odbytý, Moodysonova povolanost k takovémuhle angažovanému vymezování je přinejmenším sporná a na osobní příběh je tu málo osoby a příliš snahy o společenskou kritiku). Nabízí se srovnání s Rosettou; i tady ztvárnění a charakteristika postavy ustupuje popisu společenských poměrů, je tu ovšem ten podstatný rozdíl, že Lilja se aspoň snaží fungovat jako film a trochu experimentuje se stylem, není to jen prodloužená hyperrealistická verze televizních novin. Veškerou munici si ovšem Lilja vystřílí hned na začátku (působivá expozice a rozloučení s matkou, po kterém by člověk ten pokus o sebevraždu sám doporučil), pak začne Moodyson honit zmíněných příliš mnoho zajíců a podbarvovat to neskutečně naivním důrazem na náboženskou oddanost, kvůli čemuž se i závěrečný potenciálně dojímavý kontrast mezi snem a realitou mění v prachsprostý kýč. Já nevím, po mně prostě nikdo nemůže chtít, abych brečela u filmů, kde jen všichni svěsí ruce nad svým údělem a nepokouší se sebeméně mu vzepřít.