kiddo

Stručné vysvětlení, proč postavy a drama v remaku nesahají původnímu filmu ani po puchýře po piškotech: Fame měla homosexualitu, chudobu, pochyby o vlastních schopnostech, bezdomovectví, negramotnost - remake se zmůže jen na nechápající rodiče, kteří se na promočním představení dojetím rozpláčou. Fame pracovala s vyhraněnými charakterovými typy, v remaku se jde cestou nejmenšího společného jmenovatele, aby se divák mohl ztotožnit s každou slizce líbivou postavou, což ovšem má za následek to, že postavy splývají do jedné šmouhy. Fame spoléhala na neotřelost a detaily, remake zase na stokrát omletý patos a klišé. Ve Fame byla volba následovat náročný sen vyvážena nelidskou dřinou, nejistou budoucností a ztrátou iluzí, v remaku nemusí nikdo obětovat vůbec nic, páč k dosažení hvězdného statusu stačí spoléhat na talent. A především, ve Fame šlo o umění, v remaku jde právě a jen o tu snadno nabytou slávu. Když se ovšem smířím s tím, že nejvyšší ambicí tanečníků je očividně být v doprovodu ke koncertům Justina Timberlakea, že laciný namachrovaný rap je synonymem pro moderní hudbu a že publikum původního filmu bylo vyměněno za děti obdivující HSM, pak se nejedná o sračku, na kterou by se při troše dobré vůle a zavřeném kuřím oku nedalo dívat. PS: ať si jsem za primitiva, ale cover titulní skladby v podání Naturi Naughton, ač obohacen o trendové melismatické vycpávky (hnusu tohohle vokalického blití se může vyrovnat snad jen jódlování a každá zpěvačka, která to dělá, by měla být umlácena kladivem), má o dost víc energie než originál od Irene Cary.

Že se u toho pokaždé dojmu, až brečím jak Jan Nedvěd během strahovského koncertu, nemění nic na tom, že je to nechutný manipulativní kýč. Prostě přesně v duchu Vánoc.

Možná je to tím, že k večeru na všechno seru, ale tenhle film prděníčko nečechrá, tenhle film je jeho esencí. I když pěkně navoněnou. Budu si muset Bondyho konečně nastudovat, protože se mi nechce věřit, že by zůstal nudným frackem, který v životě nic nedokázal a má z toho mindráky.

Akce: již při prvním čtení dostanete gigantickou várku spoilerů zdarma. Jakubův žebřík není úplně lehké uchopit, protože divákovi v ničem nenadbíhá. Nejde tu o prvoplánové obviňování US vlády z experimentů na vojácích – tím nejpodstatnějším, čeho se Lyne snaží dosáhnout, je alegoricky a za pomoci náboženských prvků (v Bibli je Jakubův žebřík metaforou k posmrtné cestě duše do nebe) se vyjádřit k post-vietnamskému traumatu a vyrovnat se s ním. Stejně jako Jacob může vystoupat po žebříku za synem do nebe a nalézt klid v duši teprve, když se po hororové cestě peklem (ironicky zastoupeném i smyslným vztahem s „pohanskou královnou“ Jezabel) vzdal všech pout vážících ho k zemi, tak se může voják (personifikované Státy) svého traumatu zbavit, až když na něm přestane viset a nimrat se v něm a přijme celou záležitost jako svoji „mrtvou část“.

Silně trapná zkušenost z neumělého pokusu zkombinovat sebevykradačství s novým úhlem pohledu: jako by si někdo řekl, že to půjde i bez poselství, jen se sérií černobílých záběrů na anděly naslouchající lidským myšlenkám. První třetina vykrádá Nebe nad Berlínem až hanba (jen Cavea zastoupil Lou Reed), druhá jeho poselství o záviděníhodné kráse života zcela neguje a třetí je jako podprůměrný díl Falkova Columba. Nemám ráda, když film postrádá výraz a vyjádření, ošívám se, když staré postavy v novém žánru zaujímají pozice, jež jim nejsou vůbec vlastní, a úplně nesnáším, když má Dafoe spoustu vážně míněných keců jako vystřižených z jiné dimenze. Kdo by to byl řekl, že i intelektuální umělecké filmy můžou mít zcela přízemní a zmršené sequely (jakkoli samozřejmě oceňuji možnost sledovat 2 a půl hodiny Ajantise v hlavní roli).

Stylově neskutečně vymakaná citovka s Noirtierem 21.století v hlavní roli, jen těch Valentin ho obskakuje víc. Neviděla jsem film, v němž bych se od prvních vteřin tak silně ztotožňovala s hlavní postavou. Díky kameře jsme od úplně prvního záběru uzamčeni v Baubyho těle, prožíváme jeho hrůzu a bezmoc – ne nadarmo se o syndromu uzamčení tvrdí, že je ta nejvěrnější nápodoba pohřbení zaživa. „Skafandr a motýl“ má vlastní a promyšlený styl vyprávění a dějový oblouk, který bohužel tak úplně nefunguje. Jak Bauby objevuje, že se může ze své paralýzy vymanit pomocí svých představ a paměti, i kamera přestává simulovat jeho oko a začne se rozhlížet kolem. Pro film to ovšem znamená postupný návrat k tradičnějším postupům, v podstatě rezignaci na svůj unikátní styl a ono zpočátku silné ztotožnění s postavou znatelně klesá, až ze Skafandru v poslední půlhodině nezbyde nic než obyčejné drama se slušnou kamerou a solidně okopírovaným Tiersenem. Škoda, těch pět bych bývala dala děsně ráda. PS: první titulky po snad 10 letech, které jsem dobrovolně dokoukala do konce.

Horor, který ti rozdrásá nervy až do morku kostí. Slogan je ovšem žel bohu tou nejstrašidenější věcí z celého filmu. V "Bytosti" má démon aspoň koule a často a s chutí je využívá k brutálnímu znásilňování, zde je jeho nejděsivější aktivitou pokládání klíčů doprostřed podlahy a třískání dveřma (Taky vám rodiče říkali, ať to neděláte? Teď už víte proč). 1* s bídou za poslední noc, protože kdybych si doma háčkovala krajkované dečky, tak to bude napínavější. Takhle doba je tak kurevsky infantilní (Davídku, to si snad děláš prdel).

Nejsilnější filmová facka, jakou Shakespearova popularizovaná myšlenka ideální romantické lásky zatím dostala. A že jí už bylo třeba. Svou neotřelostí, bezelstnou upřímností a emocionálním dopadem připomínají 500 Days of Summer to nejlepší z jihokorejské romantické produkce. Těkání mezi jednotlivými dny a fázemi vztahu výborně odráží stav mysli zoufalého člověka, který se obsesivně vrací do minulosti, lepší dny dává do kontrastu s horšími, porovnává, hledá náznaky problémů, přehodnocuje; vztah koneckonců zpětně nevnímáte jako lineární řetězec událostí, ale jako zašmodrchanou skrumáž vzpomínek a dojmů, v níž není snadné se orientovat a dávat věci do příčinné souvislosti. Oceňuju filtry a kameru, která pracuje s náladotvornou schopností denního světla, čímž se nezanedbatelně podílí na celkové atmosféře a nutí nás vzpomínat, jak jsme podobnou slepou zamilovanost zažívali my sami. 500 Days of Summer nedokazují, že TO není možné, ale že žijete v cynickém světě a TO se pravděpodobně nestane vám, protože láska je nesmírně vzácný a náročný pocit (který takřka nikdy není zaslouženě opětován). A že žena, která TO necítí, bude zákonitě vždycky vnímána jako svině. Nejlepší (západní) romantický film od Když Harry potkal Sally a vůbec první film, který se zabývá jednostranným vztahem (pro ty, kdo ještě pořád doufají v hlazení po srdíčku).

Od Uzumaki jsem neměla z filmu tak rozporuplný dojem. Odporné, prvoplánové, a přesto nějakým divným způsobem neskutečně fascinující. 1 hvězda za studené punkové peklo (krásně vykradené v Horizontu události). // Zvednuto na totál. Nevzpomínám si, kdy ve mně něco naposled tak rezonovalo, že jsem to nemohla dostat z hlavy.

Sedmdesátky v osmdesátkovém hávu. Tak to dopadá, když má Roy vykutat nějaký devadesátkový film.