kiddo

Filozofii a vlastní interpretaci filmu se rozhodně nebráním, naivně se ovšem domnívám, že aby bylo možno vůbec začít nad něčím uvažovat, musím k tomu nejprve dostat nějaký impuls. Možná je to zapříčiněno přečtením výborné Clarkovy knihy, ovšem ve Vesmírné odysei vidím jen nabubřelý, vizuálně a hudebně dokonale ztvárněný blábol, který vyžaduje berličky v podobě knihy a cizích výkladů i k tomu, aby se divákovi tohoto impulsu vůbec dostalo. Základní rozdíl mezi knihou a filmem spočívá v tom, že v knize vůbec nevadí naprosá absence dialogů, jelikož veškeré důležité podněty a informace je schopna obsáhnout autorská řeč. Podtext, který by mohl vyvolat jakoukoli emoci nebo poskytnout vodítko k uchopení postav a světa filmové Odysei, tedy mizí v sérii mechanických a zdlouhavých scén, které samy o sobě nic neříkají. Kubrick sekvence natahuje až za mez, kdy se umně budované napětí a atmosféra ztrácejí do nenávratna, jednotlivé nepodstatné scény nedokáže zhutnit a protřídit, vyhnout se podružným informacím a zabránit tak nežádoucímu zpomalování, které s mystikou a filozofií snímku nemá co dělat. K utlumenosti filmu vysokou měrou přispívají postavy necharakterizované jediným dialogem, činem či kvalitním hereckým výkonem (dokonce i jediná působivá figura, Hal, je popisována jen barvou svého zastřeného hlasu neovlivňovaného ozvěnou), rovněž tak dlouhé nehnuté záběry na jedno místo, či časté snímání pohybu lodí, přistávání, přesunů můj dojem z Odysey nevylepšují. Jaký má tohle proboha smysl, kromě vytvoření naprosté fantasmagorie, jež mě nedokáže fascinovat? Ze srdce ráda bych řekla, že mě Vesmírná odysea duševně obohatila a poskytla neopakovatelný intelektuální a filozofický zážitek. Lhala bych; tu zkušenost mi už dávno předtím zprostředkovala Clarkova kniha, která má oproti filmu tu výhodu, že podpěry nepotřebuje, a která je napsaná tak dobře, že chybějící vizuální stránku si čtenář bez obtíží domyslí sám. Update 2010: Kubrick k Vesmírné odysei řekl, že kdo ji poslouchá, místo aby se na ni díval, ji nikdy nepochopí. A možná právě tady tkví ten zásadní problém: možná opravdu příliš lpím na tradičním narativním schématu a postavách a odmítám dekódovat obsah filmu pomocí Kubrickovy vizuální komunikace. Nic to ale nemění na tom, že dívat se na Vesmírnou odysu je pro mě osobně stejné, jako stát před oním dokonale hladkým monolitem a vědět, že se musím vyškrábat nahoru, ale nemít k dispozici jediný úchyt. A proto film nemůžu hodnotit jako inspirující atmosférický zážitek, aniž bych sklouzla k fundamentálnímu pokrytectví. PS: Je neskutečně osvěžující přečíst si po všem tom obecném a vágním papouškování a blábolení o „filozofii“ a „genialitě“, (které má, nemohu se zbavit podezření, pouze zakrýt fakt, že autor komentáře je z filmu stejně zblblý jako já) skutečně detailní a promyšlenou analýzu od člověka, který očividně ví, o čem mluví, a je schopen konkrétně nastínit, v čem je 2001: Vesmírná odysea údajně tak geniální.

Übervtipné pojetí příčin oidipovského komplexu a jsem zvědavá, kolik studentů filmové vědy na to napíše práci do předmětu Freud snadno a rychle. Z počátečních pěti jde jedna hvězda dolů za to, že si Noé mohl odpustit utahanou orgii a utnout film po dvou hodinách, a další půlhvězda za to, že uzavřený kruh v podobě naplněného tibetského filozofování je sice hezká věc, ale když ho tuším po 60 minutách, a snímek přesto dál předvídatelně směřuje pouze k němu, faktor nudy i přes pár silných scén rapidně stoupá. A pětihvězdičkové filmy neblikají!

Sní androidi o elektrických ovečkách?

Takového materiálu a on z toho vykrade jen tu blbou pásku přes oko.

Chci znát jeden důvod, proč doufat v kvalitu adaptace knihy, která se odehrává v myslích postav, nenabízí objektivní úhel pohledu a jejíž poselství není utvářeno ani tak událostmi, jako spíš tím, jakým způsobem protagonisté přemýšlejí. Nic? Já to věděla. Navíc zdejší Miranda má do té neortodoxní hlubokomyslné, elegantní a lišácké krásky asi tak daleko jako školní uklízečka k anglické královně.

Všechny postavy žijí v iluzi, že jejich zoufalý eskapismus a představy o sobě samých je nějak vykupují z úděsně prázdné reality, v které žijí, a povyšují je nad běžnou šedou masu, načež dostanou brutálně přes držku a jsou nuceni si uvědomit, že jsou přesně takové sračky, za jaké je všichni mají. Miluju, když mi film dá přes držku.

Ano, jsem naivka a věřím, že ta myšlenka stojí na značně nadsazených základech, ale když mě ve filmu víc než pohled na detailní záběry rozřezávané želvy znechucuje pouhé pomyšlení na existenci podobných primitivních hovad, která se opovažují považovat se za ty civilizované, tak už to přece jen o něčem vypovídá. Přejměte tento můj přístup a zaručuju vám, že závěrečný kanibalský masakr si vychutnáte přímo labužnicky. 90%

Byla ta záhadologická šaráda zapotřebí? Nebyla. Mysteriózní kulisy a nudně tradiční žánrové rekvizity jsou nahodile rozházeny jen kvůli vnějšímu pozlátku, ale nijak film vnitřně neobohacují, neposouvají a pro tu základní myšlenku „buďme morální, jinak se nám to vrátí a nakope nám to prdel“ nejsou NIJAK potřeba. Holt z krátké povídky materiál na celovečerák neudělám tím, že ji „vylepším“ zfetovaným Santa Clausem, hvězdnou bránou nebo šíleně se chechtajícími teenagery. Za půlhodinovou realisticky laděnou moralistní verzi z Twilight Zone bez všech těch studentíkovských „cool“ sračiček jsem mnohem raději. PS: Cameron Diaz nezvládá nikoli proto, že by nestačila na roli, ale proto že je krátká na imitaci buranského jižanského přízvuku, a kdyby se místo na tuhle holou zbytečnost (vysokoškolská angličtinářka mluví jako holka od krav, a to jako jediná z celého filmu?) musela soustředit čistě jen na postavu, vypadalo by to hned jinak.

Budu vypadat jako okoralá necitelná zrůda, ale příběh týrané, incestně znásilňované šestnáctky s dvěma dětmi, která nemá jinou možnost než se se složenýma rukama pasivně utíkat do snů, která už je svým trápením naprosto umrtvená, a která si tudíž nemůže v žádném případě pomoct sama a musí jí být pomáháno, tak tento příběh má zcela nulový dramatický potenciál. Na plátně mě nezajímá mučednické utrpení, ale to, jak se s ním postava vypořádá. Že by se Precious zvedla a dokázala se svou situací něco sama udělat, to je za těchhle podmínek čirá fantasy. Každá lidská tragédie je hrozná, ale ne o každé tragédii lze natočit film. Pokud ovšem jeho cílovými diváky není SM publikum slintající nad Umučením Krista. PS: postavu andělské učitelky, která padlé ženě ukazuje cestu ke světlu, už prosím nikdy víckrát ze smetiště nevyhrabávat.

All perverts are born equal. Znáte ty filmové kecy typu "Jestli mi to s ní nevyjde, tak si můžu hodit mašli, protože můj život je nenávratně v prdeli"? Tady nic takového nezazní ani jednou, a přesto nejpozději v druhé třetině zjistíte, že právě tohle se vám honí hlavou. Ultimátní završení romantického žánru a filmů o lásce, jakékoli další snahy jsou po tomto opusu zcela zbytečné.