kiddo

Hodnocení odůvodním na konec, nyní hodlám dštít síru. „Stražci – Watchmen“ jsou ve své podstatě naprosto zbytečný film. Komiks s více méně banálním obsahem totiž není zaměřen na příběh a děj, ale na posouvání a přetváření mezí komiksového média a způsobů vyprávění. Proč a jak převádět překračování hranic v komiksu do filmu, toť je mi záhadou. Snyder tudíž neměl jinou možnost než si udělat z předlohy scénář a tu naprosto šílenou strukturu vyprávění přetáhnout slepě do filmu. V důsledku toho jsou Strážci jen rozpohybovanou kronikou, která k ničemu nesměřuje a zrovna tak by mohla mít místo 3 hodin 2 nebo 6 a dojem by byl naprosto stejný. Vše, co je tady dobré, pochází od Moorea, takže vychvalováním „boření superhrdinského mýtu“ divák/komentátor neukazuje nic jiného než vlastní neznalost. Jediným Snyderovým vlastním vkladem je klipovité používání hudby a občasný vtípek v podobě průletu kamery pod Manhattanovým zadkem nebo podbarvení sexuální scény písní Hallelujah, a to ještě musím dodat, že podobné pomrkávání na diváka mě spíš vyhazuje z filmu, než aby mě bavilo. Výsledných 70% dávám jedině proto, že stejné procento ode mě dostal i komiks a tato adaptace není nic jiného než kniha uvedená s 1 nepodstatnou změnou a 2 výpustkami do pohybu. Edit, tl;dr Tři hodiny zpomalených videoklipů a usltaruperčuprkůl póz. Děkan, Snajdí, nechci.

V třicáté minutě se divím, co na téhle obyčejné historce všichni mají. V šedesáté minutě začnu obdivovat masky a nepředvídatelný scénář. V sedmdesáté minutě ve mně začne hlodat. V devadesáté minutě sedím jako zasažená bleskem. Půl hodinu po skončení deprimovaně čumím do zdi. Hodinu po skončení se vzdávám, přiznávám, že něco takového jsem ještě v životě neviděla a jdu si to pustit znovu. Brilantní kus filmařiny.

Dlouho jsem chtěla zjistit, kvůli kteréžto bondovce, v níž hnusné blonďaté sekretářky propadávají výtahy do bazénků plných žraloků, už léta chodím zásadně po schodech. A kdyby mi finanční poradce netvrdil, že to bylo v Thunderball, tak jsem to mohla zjistit o trochu dřív. Špion, který mě miloval mi v dětství definoval bondovku a i nyní ho považuju za vynikající naplnění vzorců, které akční mainstreamový film používá. Roger Moore je po 2 snímcích konečně Bondem a ne jen náhražkou z nutnosti. Bájo.

Kdyby Joe Sacco nepsal komiksy, ale točil filmy, vypadaly by přesně takhle. Ovšem Sacca (nebo klidně Satrapiovou), který ve svých knihách pečlivě překresluje i dobové fotografie, by nejspíš nikdy nenapadlo zahodit své pečlivě stylizované, surreálné a přesto o realitě stále ještě vypovídající dílo s vlastním funkčním světem ve prospěch laciné manipulativní šarády s reálným záznamem – nevzpomínám si na žádný jiný film, který by mě jednu chvíli měl se spuštěnýma kalhotama v hrsti a následně mě vytrhl z atmosféry tak, že jsem snímek i autora posílala do horoucích pekel. Myšlenka naroubovat rozpomínání hlavní postavy na přibližování filmového světa realitě, není vůbec špatná, ale toto není de Palmovo Redacted, kde právě přiznání reality je emocionálním vrcholem snímku; tady si odbudeme celý hrůzný klimax animovaný, vše se propojí, zapadne do sebe, a násilně to cpát na roveň nováckého živého přenosu je tudíž tak trochu zbytečné. Po stažení ořežu závěr a možná pak dám i 5*.

Z tohohle bude jednou kult. Übersračka za 5.

Takže odsud mají Sabbati „Iron Mana“? Řeknu pouze to, že poselství, s kterým Latu přichází, by mělo ospravedlnit jeho cestu z jiné planety a dokázat lidem humánní nadřazenost a vyspělost mimozemšťanů, a ne být jen fašizoidní povídačkou, za kterou by zasloužil on i jeho robůtek hezky nakopat prdel. Aspoň že film samotný se nepřežil.

Pokud je některý film schopen ze mě udělat lesbu, pak tento.

Podobné hrátky se způsoby vyprávění byly přesně tím, co mi svého času chybělo v Klanu létajících dýk a co z Hrdiny dělá i něco o kapku rafinovanějšího než jen sled překrásných obrázků. V podstatě jednoduchý koncept dvou vypravěčů a tří verzí jedné situace umožňuje nejen donekonečna opakovat souboje v pokaždé jinak zabarvených lokacích, ale také měnit pohled na dění, vykreslovat postavy a má koneckonců vliv i na vizuální podobu snímku; jak směřujeme od původních smyšlenek k jádru věci, mění se i původně ultrahypersuper stylizované wuxia scény záhadně se chovajícího listí a odrážení tisícovek šípů pomocí kusů látky na “realisticky” přijatelnější souboj na meče v poušti. Od letmého náčrtu malicherných a malých postav se zamíří k prokreslenějším, lidštějším a zároveň vznešenějším charakterům (jejichž vztahy nabývají v závislosti na poznávání pozadí události jemnějších rysů), od jednoznačnosti ke komplexnosti, od stereotypního motivu pomsty k „vyšším zájmům“, a to v přímé úměře k tomu, čím blíž jsme pravdě. Jestli něco přežije svou dobu, tak to dle mého nebude příliš učesaný, dějový a v podstatě jednoduchý Tygr a drak, ale právě Hrdina.

Nedotažené, místy vtipné, sympatické občasnou nekonformitou (Ewa Farná vs. Black Sabbath), nicméně za tu agonii, kdy v Odvážných palcích musím půl roku poslouchat pouze Fuku, to skutečně nestálo. Aktualizace k 26.4.2010: po rozkoukávacích úvodních dílech nacházejí tvůrci jistotu v kramflecích a rozpoutávají vtipnou popkulturní smršť, která vrcholí sitcomovou perlou jménem CzechSteh, vcelku důstojně dojíždí až do 29. dílu a doslova škemrá o tu čtvrtou hvězdičku. Od těchto čtyř hvězd je ovšem nutné odečíst naprostou scénáristickou nevtipnou křeč druhé řady, v níž postavy ustupují vykonstruovaným bombastickým zápletkám a jež si naopak koleduje o sebrání minimálně jedné hvězdy. Původní hodnocení tedy zůstává s tím, že ta nevyrovnanost je u Comebacku fakt nepřehlédnutelná.

Tři čtvrtiny jsem nedýchala a tu čtvrtou procabila jako želva, další slova jsou zbytečná.