Shushika

Sheridan na pokraji tvůrčího vyčerpání. Jeho "svět" kyne dalšími a dalšími seriály, ale zároveň se čím dál víc vyprazdňuje a opakuje a jako tvůrce se vzdaluje tomu, jak interesantně psal před 10 lety v časech Sicaria, Wind  River a Hell or High Waters. V Králi Tulsy zbyl fajn Sylvester Stallone (který se v roli Dwighta zjevně našel) a výborná je jen první "jsem na svobodě" epizoda... a půlka poslední, ať nežeru. To "mezi" je jen výplň plná klišé a šarží, kdy se i 36-minutové epizody zdají dlouhé, protože se v nich nic podstatného nestane. Není to vtipné, napínavé ani hluboké (pomineme-li, že všichni chlapi mluví dunivým basem jako ze suterénu).

Slabota. Svět Ronji a loupežníků má hrozně zajímavé stavební prvky - ale nejsou vůbec využity. Přičemž výprava super, Kerstin Linden jako Ronja je strašně přesvědčivá a všechny ty Větrnice a trpasličí pidižvíci hezky kypří svět ve své podstatě dost drsného skandinávského dramatu. Furt se to ale jen chystá, ředí a najednou je konec a "to be continued" (naštěstí asi brzo, když je za poslední epizodou trailer na S02). Když už i malé dítě řeklo "Ta postava tam k ničemu není", je něco špatně.

Posledních 15-20min hodně vylouhovanej čajíček z jiných filmů. Přitom herecky i atmosférou je to po celou dobu OK. Čeká nás celá barevná trilogie? Polsko už v tom má tradici.

Při uvedení seriálového Pacifiku v roce 2010 mě „dobová kritika“ odradila do té míry, že jsem si jej v záplavě jiných quality TV sérií přesunul do kolonky „až jednou“, a došlo na něj až před Vládci nebes, kdy se situace opakuje. Bombarďáci dostávají sodu, protože nejsou jako mýtické Bratrstvo neohrožených, vztahy postav prý nefungují, CGI je mizerné, bla bla bla.  Stejně jako je každá válka jiná, liší se i pacifické bojiště od toho evropského. Je zuřivější, chaotičtější, nevypočitatelnější, fatálnější. Masomlýnek ne nepodobný vylodění v Normandii je tam denní chleba. Konstantní tlak demoralizovaného nepřítele fanaticky bránícího každý píď svého nehostinného území vytváří na psychiku jedince extrémní tlak. Na vztahy buď není čas, nebo jsou otevřené, chvilkové (viz kritizovaný 3. díl s dovolenou v Melbourne) či násilně zpřetrhané. Pacifik se mnohem víc než jeho oceňovanější předchůdce soustředí na vliv bojů na psychiku, disociaci, otupění, vyhoření, různě závažné formy PTSD (linie Leckieho, šířeji Sledge) a mechanizaci zabíjení. Tomu odpovídá i vyprávění: je roztříštěnější, těkavější, postavy se objevují a mizí, u žádné (pokud jste si nezagooglili) není jisté, jak skončí.  Pacifik je v jádru stejně silnou výpovědí o bratrství  jako jeho seriálový předchůdce, možná je ale upřímnější v tom, jak odhaluje lidskou křehkost (rozhodně ne neohroženost), jé méně líbivý a (americky) sebedojímavý. Nadstandardní produkční podmínky (120M USD)  jsou vidět na parádních kontaktně nasnímaných scénách bojových operací i davovkách nenaředěných viditelnými pixely, ale to je rovina, kterou  snad ani nemá smysl zmiňovat.

Velmi příjemný překvapení. Od poloviny jsem čekal, jestli nezazní Another Brick in the Wall - nezaznělo - ale finální hudebně/taneční číslo mi Floydy v pohodě nahradilo. Chytrý mash-up muzikálu, toho nejlepšího ze stylizace burtonovek a Paddingtona, plus několika dospělejších filmů, který na správných místech dokáže vzít za srdíčko, rozesmát i vystrašit.

Díl s názvem Pepa je fakt hardcore. Kontrast mezi tím, jak dobrá, čistá a optimistická duše protagonista je a v čem žije, z jeho 15min dělají jednu z nejsilnějších sociálních výpovědí, kterých se mi od českých filmařů kdy dostalo. Fakt bych rád věděl, jak se mu v následujících letech vedlo.

Do půlky obstojná povídka Krajních mezí.  Pak parodie. 30%

"I feel a great disturbance in the Force". Nepovedený dojezd zajímavě rozjeté trilogie (E7 a E8 se mi líbily hodně)... a ještě horší finále ságy.

Autoritativní záležitost! V celkové stavbě Tenká červená linie (v záběrování, práci s postavami a hodně zimmerovském hudebním motivu), většinou však velmi surová, kontaktní ryanovsko-bratrskoneohrožená akce, kdy jste "tam s nimi". Klišé se najdou, ale velkotonážnímu patosu (a la Hacksaw Ridge) to zručně uhýbá. Velká radost z toho, že i malé kinematografie dokážou vyprodukovat takovýhle biják. Rozpačitý jsem jedině z prvních 20 zbrklých minut, kde mě to málem ztratilo. Prodloužená verze to snad zalátá. Eero Aho se doufám dostane do Hollywoodu - jeho masér Rakka mě bavil jako už dlouho žádná postava.

Můj bezkonkurenčně neoblíbenější film a dle mého soudu jedna z nejsilnějších výpovědí o fenoménu války! Dvacet let čekání od Nebeských dnů se vyplatilo.