POMO

První polovina filmu představuje protagonistu v jeho mladickém tápání - čerstvě po rozchodu, nechuť k práci, žádná představa o budoucnosti. A stejně tak tápajíc, s chabými dialogy, parametry studentského filmu a jedním WTF vypravěčským přešlapem (dva naprosto cizí kluci se na okamžik zahlídnou přes okno projíždějícího auta a pár hodin na to si esemeskují) lehce nudí. Blížícím se hurikánem ale do profilování jeho všedního života vstoupí i jeho rodiče, dřívější postavy dají příčinám jeho osamělosti smysluplnější kontury a z Fallen Fruit se vyklube upřímný portrét mladého člověka žijícího v Miami, s trefně vyjádřenou identitou tohoto exotického města s prvotním wow efektem, ale předstíranou útulností. [Miami FF]

Hezky načrtnutý westernový epos s množstvím postav s pestrou paletou konfliktů a rodinných či milostných vztahů. A samozřejmě přírodními lokacemi z více koutů Ameriky, na které je radost koukat. Z filmu je každým coulem (včetně Debneyho hudby) cítit Costnerovu lásku pro klasický žánr, která může méně znalým mladým divákům vyznít až kýčovitě. Nesnaží se o umělecké přesahy či tvůrčí inovace a je “pouze” ryzím romanticisním westernem, který si díky plánované obří stopáži může dovolit i okrajové scény běžného života v dané době, jaké jsme ve filmových westernech nikdy neviděli. Což mu přidává plus a zároveň - spolu se sestřihem “uvidíte příště” na konci - potvrzuje, že se jedná spíše o seriál, sestříhaný do filmové podoby. Ovšem seriál, který by byla škoda nevidět na velkém plátně (což neznamená že ten spoleroidní sestřih na konci není na facku). Hvězdičkami zatím nehodnotím, jedná se o pouhou první čtvrtinu projektu a výslední dojem bude záviset od vývoje, prolnutí a vyůstění jednotlivých příběhů.

Floridsky prosluněná, vysoce zábavná testosteronová blbina s překvapivě obsazeným a opět parádně fungujícím Jakem Gyllenhaalem. Doug Liman pomáhá Joelu Silverovi updatovat jeho osmdesátkovou klasiku do klipařsky dynamického hávu s fyzicky intenzivními mlátičkami, ale vždy s nadhledem nenáročné domácí VOD zábavy. Nový Road House obsahuje jedinou psychologicky funkční scénu (dialog v baru s drážděním traumatu hlavní postavy) a má blíže k energické punkové komedii než k dramatu. Jeho nejkomičtější postavou je hlavní Gyllenhaalův protivník, ultimátní bitkařská mašina Conor McGregor, ztělesňující vtipně přepálenou bezmozkovou mačo suverenitu s bezhlavou zuřivostí. Pozvánku do Fast & Furious má po tomto výrazném filmovém debutu jistou.

Že z toho Garland neudělá blockbuster bylo jasné. Nejasné ale bylo, co svým mistrným balancováním mezi realitou a dimenzemi mimo lidské vnímaní vnese do filmu, který má stát pouze na syrové realističnosti. Civil War obsahuje i velké scény s tanky a vrtulníky, ale bez úžasného kameramanského konceptu, kterým nás dostal Alfonso Cuarón v Children of Men a který tu bylo potřeba. V jádru je Civil War pouze komorní “road movie” napříč rozbitou Amerikou ve třech zkušených a jedné juniorní žurnalistce, která svou neviností kontrastuje s jejich otrkaností a profesionálním odstupem. Naše otázka, proč tak mladá holka dělá takovou práci, je nám hned zodpovězena: “I've never been so scared in my entire life. And I've never felt more alive.” ___ Civil War se vyhýbá sentimentu a temný tón příběhu odlehčuje americkým oldies popem, ale Garlandovu uměleckou optiku, pro kterou ho máme tak rádi, postrádá. Vysloveně děsivou scénu, z jakých měl být film poskládaný celý, obsahuje pouze jednu. Reflektuje jednorozměrnost myšlení americké redneck populace a exceluje v ní Jesse Plemons. Syrovost režisér neumocňuje temnou instrumentální hudbou, ale intenzivním zvukem střelných zbraní. A přestože vtáhne a zaujme postavami, chybí mu více vytříbených a nečekaných konfliktů i myšlenkový přesah, který by sahal dál, než k varování před Donaldem Trumpem. To finále je doslova úsměvné.

Bláznivá feministická “hororová” komedie s třemi hysterickými ženskými, ukousnutým žaludem, mrtvolou v lednici, duchy mrtvých mužů a notnou dávkou krve a především ženské nahoty, na jakou nejsme zvyklí ani ve francouzském mainstreamu (ne ještě jiných). Filmu, který je zřejmě metaforou na těžké vypořádávaní se trpících žen s muži - hovadami, ona nahota zajímavě přidává na otevřenosti ve vyjádření feminity. Takřka houbičkově chaotický žánrový mišmaš nabitý obdivudobnou energií ovšem postrádá funkční dramaturgii, která by z něj udělala objektivně dobrý Film. [Cannes FF]

Teenageři Islandu a tragická událost, se kterou nepočítali. Přívlastek “komorní” zde nabírá ještě vetší význam než obvykle. Podrobně vykreslené vzrůstající obavy ze ztráty blízkého člověka a následně procházení si bolestí z ní. Hlavní postava ji navíc prožívá z velké části skrytě, bez pochopení okolí a tedy o to intenzivněji. Malé, příběhem řídké, emocemi a psychologií však dostatečně naplněné drama s hezkým, poetickým vyústěním. [Cannes FF]

Raději kratší život ve svobodném prostředí, než dlouhý neživot v komunistické diktatuře. Silný skutečný příběh o mladých Kubáncích v devadesátých letech, kteří se rozhodli pro svobodu. Šťastného ducha film nabere v izolovaném přírodním sanatoriu, kde jeho postávám zkracuje život dobrovolně injektované HIV. Protože si tam můžou žít po svém. Úvod ve městě je ale zajímavější - syrovější, dramatičtější, nabitý nepokojem a revoltní energií. V sanatoriu dojde v konstelaci postav i na klišé či lehký kýč. Ale závěr funguje dobře. Tato banda si zfilmování jejich příběhu zasloužila. Blockbuster makeři Phil Lord a Christopher Miller usilují o zářez do nezávislé kinematografie. [Miami FF]

Antické drama z futuristického New Yorku s literárními citáty klasiků a existenciálními úvahami, směšně nesedícími k okolitému provedení filmu. Pro jednou sexy, pro jednou vtipná, zbytek stopáže ale v estetice míchání stylů rozpačitá až kýčovitá pseudo postmoderna, naprosto neprodejná širšímu publiku. Davové scény s desítkou komparsistů, kostýmy s motivy starého Říma a digitální výjevy jak z televizní fantasy pro domovy seniorů. Neopodstatněný, nedotažený motiv zastavování času a mnoho dalších načrtnutých myšlenek, které nikam nevedou. Je vůbec možné, aby tohle Coppola považoval za své velké finální dílo, do kterého dal všechno? Jak svou kariéru nakopnul dlouhou scénou svatby v Kmotrovi, tak ji pohřbívá příšerně teatrálním eventem pro smetánku Megalopolisu jak z megapropadáku Caligula. Jinak Nathalie Emmanuel krásná, Aubrey Plaza nebezpečně svůdná a Shia LaBeouf nejlepší ze všech. [Cannes FF]

Hutný motiv otevření se a očistného vyřečení skrytých pravd o sobě, veřejně na kamery a za přítomnosti překvapené manželky. S upřímnými sebereflexními monology postavy Richarda Gerea. Ten je tradičně skvělý a sekunduje mu přesná Uma Thurman. Filmu dodává osobitou režijní patinu neskutečně příjemná hudba (písničky) a líbivý retro vizuál ve vzpomínkových flashbacích. Jeho závěr ale neuspokojí. Námět s odhalováním minulosti hlavní postavy s relativitou co z ní je, a co není pravda, měl větší potenciál. [Cannes FF]

Nejlepší oscariáda za dlouhou dobu, k mimořádně silnému filmovému roku. Vtipná překvapení jako nahý John Cena, Guillermo s megalahví Tequilly nebo dvojčata Arnie s Danny DeVitem. Opět perfektně odlehčená moderace Jimmym Kimmelem, zaslouženě rozdané sošky. Potěšily mě všechny výsledky, obzvláště nejlepší zahraničný film a zvuk pro Zónu zájmu. Silný proslov režiséra 20 dnů v Mariupolu! A zpívající Ryan Gosling stole the show.