Jiří Hanibal

Jiří Hanibal – prozaik, filmový režisér a scénárista, se narodil 18. 2. 1929 v Táboře.  Dětství a mládí prožil v rodišti, kde také roku 1948 maturoval na reálném gymnáziu, poté studoval režii na FAMU (1948–53), kde natočil krátkometrážní dokument Dárci života (1953) a absolvoval dokumentárním filmem Než loutky oživnou (1953). Na FAMU později vznikl také krátkometrážní dokumentární film 777-77 (1956) a středometrážní asistentský film Nová směna (sc. a r. + Václav Sklenář, kamera Jaroslav Kučera, 1956). Jako asistent režie spolupracoval s Karlem Kachyňou a Vojtěchem Jasným na filmu Není stále zamračeno (1950) a s Martinem Fričem na filmu Dařbuján a Pandrhola (1959). S Kachyňou a Jasným pracoval jako pomocný režisér na snímku Dnes večer všechno skončí (1954), s Jasným také na povídkovém filmu Touha (1958) a se Zbyňkem Brynychem na filmu Pět z milionu (1959). Až do roku 1959 působil jako asistent na FAMU, poté ve FS Barrandov, v roce 1991 odešel do důchodu a věnuje se literární tvorbě.

Spolupodílel se na scénáři filmu Páté oddělení režiséra Jindřicha Poláka (1960). Režíroval filmy: Všude žijí lidé (1960, r. se Štěpánem Skalským, sc. + Věra Kalábová a Jiří Marek), Život bez kytary (1962, sc. + Jan Procházka), Škola hříšníků (1965, sc. + Drahoslav Makovička), Dům ztracených duší (1967, vlastní sc. podle detektivního románu Pavla Hejcmana Dům za duhovou zdí), Hvězda (1969, sc. + Bohumíra Peychlová), Velikonoční dovolená (1971), Dvě věci pro život (1972), Velké trápení (1974, podle Heleny Šmahelové), Dobrý den, město (1976, podle povídek Tomáše Tintěry), Podivný výlet (1977), Čas pracuje pro vraha (1979, sc. podle prózy Efektivně mrtvá žena Václava Erbena), Víkend bez rodičů (1981), Láska s vůní pryskyřice (1983, podle vlastní novely Když pláče les). Osu jeho filmové tvorby však tvoří především filmy pro mladé diváky: Povídky o dětech (1964, povídkový film, povídka Kapr, námět a sc. Jan Procházka), Dědeček, Kyliján a já (1966, podle Jana Rysky), Malé letní blues (1967, podle Malé letní romance prozaika Václava Čtvrtka, sc. + Ota Hofman), Červená kůlna (1968, sc. Ota Hofman), Karlovarští poníci (1971, podle povídky Paula Schallücka, sc. + Paul Schallück), Údolí krásných žab (1973, sc. + Stanislav Rudolf), Anna, sestra Jany (1975, sc. Jaroslav Dietl), Leť, ptáku, leť (1978, sc. + Zuzana Suchánová, Jaroslav Petřík, Josef Pinkava), Neohlížej se, jde za námi kůň (1979, sc. + Zdeněk Mahler), Neříkej mi majore (1980, sc. Venuše A. Sekyrová), Levé křídlo (1982, podle povídky Vendula prozaičky Hermíny Frankové), Útěk s Cézarem (1989, vlastní sc.) aj. Pro televizi natočil krátký hraný film Smutný půvab (1963) a hudební dokumenty Z mého života a Křečovice Josefa Suka (oba 1971). Napsal též scénář k televiznímu filmu Dívka a kouzelník (2009, r. Juraj Herz). Získal četná ocenění na filmových festivalech doma i v zahraničí, mj. Cenu Mezinárodní federace filmového tisku FIPRESCI v San Sebastianu 1961 za film Všude žijí lidé, zlínský Zlatý střevíček a Cenu za nejlepší film pro děti v Cannes 1965 za film Kapr a Zlatého lva, Stříbrnou Minervu a zvláštní uznání Mezinárodního centra pro literaturu a film CIDALS v Benátkách 1967 za film Dědeček, Kylián a já.

Prozaické dílo Jiřího Hanibala se tematicky větví do tří okruhů. Komorně laděné psychologizující příběhy zachycují klíčové momenty v osobních životech postav (pozdní lásku starého dřevorubce v novele Když pláče les, rozchod stárnoucího herce s „poslední“ mladou milenkou v Narozeninách) a usilují odhalit skutečné vztahy mezi lidmi, jakož i zdroje základních jistot a mravních postojů. V následných prózách se Hanibalův zorný úhel rozšiřuje a ideologizuje. Inspirace k románové kronice Podivný rok v městě T. byla patrně autobiografická, obraz života českého maloměsta v posledním předválečném roce však naplňuje tezi o třídním antagonismu mezi zahálčivými měšťáky a odpovědnými proletáři. Ve svých pozdějších textech, vzniklých po více než desetileté odmlce, se autor snaží zachytit proměnu české společnosti a jejích hodnot v devadesátých letech 20. století (Život samá serpentina, Konec časů medových, Blýskání na lepší časy, Život s chutí cyankáli); vrací se k psychologickému vhledu do nitra postav, potýkajících se s nejistými rodinnými, přátelskými i pracovními vztahy, a otevírá nová dobová témata, například téma ženské homosexuality, respektive bisexuality (Čáry života).
Další linii Hanibalovy tvorby představují romány historické (Úděl královský, Velmož tří králů), v nichž se autor zaměřil na dvůr krále Václava II. a Václava III. a jejich dobu. Také zde autora zajímá především psychologická motivace jednání a mravní zásady hrdinů, kteří se často ocitají v situaci, kdy musí volit mezi svými osobními city a preferencemi na jedné straně a státními zájmy, ale i společenskou konvencí a striktní dobovou etiketou na straně druhé.
Třetím tematickou větví Hanibalovy prózy je problematika vztahu Čechů a sudetských Němců, kterou ve složitě fabulované próze s tajemstvím Návštěva předestřel v duchu tradičního obrazu nepřítele; k tématu se později vrací v rozsáhlém románu s autobiografickými prvky S pečetí viny, jehož hrdinové jsou zachyceni spíše jako oběti střetu osobních a společenských dějin.

V roce 2011 vyšel historický román Jiřího Hanibala s názvem Král a císař.

Z nejnovějšího díla: Baroni z Větrova (2019), Hon na motýly (2018), Marie Kristýna, nejmilejší dcera Marie Terezie (2016), Mrazné květy na skle (2017), Podivuhodná dobrodružství obra Burydáše (2018), Severská rapsodie (2017), Vášně a boje Polyxeny z Lobkovic (2015)