Zbyněk Brynych

Barrandovský režisér, který neprošel žádnou filmovou školou. Krátce po maturitě netušil, co bude dělat, vystřídal řadu zaměstnání, než se dostal k filmu. Teprve když se přihlásil do námětové soutěže filmového scénáře o životě Antonína Dvořáka, získal uznání. Poté se stal zaměstnancem studia dokumentárních filmů Barrandov (1946-1949). Z počátku asistoval režisérovi Jiřímu Weissovi v tvorbě a realizaci krátkého filmu. Poté se uplatnil ve spolupráci s režisérem Jiřím Cikánem, kterému pomáhal jako pomocný režisér.

První jeho celovečerní film, který natočil, byla ŽIŽKOVSKÁ ROMANCE (1958). Poetickým filmem si získal pozornost u běžného diváka tehdejší doby. Tento film byl promítán na filmovém festivalu v Cannes téhož roku. Druhý realizovaný povídkový film PĚT Z MILIONU (1959), byl natočen z prostředí pražského města a měl neopakovatelnou atmosféru šedesátých let. Film byl předveden na filmovém festivalu mládeže ve Vídni a následně i v Benátkách kde získal cenu za povídku (PAVUČINA). Na tenký led se dostal ve své době filmem SMYK (1960), protože tam dostal pro diváky nezvykle velký prostor emigrant. Tehdy toto téma nebylo zrovna u vládnoucí společnosti žádaným zbožím. Nakonec vše dobře dopadlo a dokonce si film získal cenu za režii v Karlových Varech (1960).

V dalším filmu TRANSPORT Z RÁJE (1962) s terezínského ghetta získal v Locarnu hlavní cenu Zlatou plachtu. Zde se vlastně vyhranil a dokázal, že témata z válečných let umí. Opět se vrátil k povídkám ve filmu MÍSTO V HOUFU (1964) se kterým získal hlavní cenu v Benátkách. Drama z období protektorátu ...A PÁTÝ JEZDEC JE STRACH (1964) získal mnoho cen. Vzpomeňme aspoň zvláštní cenu v Mardel Plata za scénář. Jeho vize a sen natočit film OAZA (1972) o západní skupině českých legionářů za války v Africe se počala naplňovat. Nebylo vůbec jednoduché v době normalizace prosadit příběh o hrdinství vojáků na opačné straně fronty. Podstatná část se natáčela v koprodukci Turkmenfilm a studia Barrandov v tehdejším sovětském Turkmenistánu. Tehdejší kritika film moc nevyznamenala, ale u většiny diváku měl kladný ohlas.

V sedmdesátých letech se ujal i režie několika epizod TV seriálu DERRICK (1974) v západním Německu kde nějaký čas působil. V osmdesátých letech už začal točit společensky angažované filmy. Normalizační film HNĚV (1978) to dokazuje. Vlastně díky normalizačním snímkům, mu bylo umožněno natáčet opět v západním Německu. Postupem času ale už nikdy nepřekonal svoje mimořádná díla, která natočil v šedesátých až sedmdesátých letech. Přesto lze říci, že některé filmy patří do klenotů československé kinematografie.

Josef "tahit" B.