Jaroslav Balík

Jaroslav Balík se narodil 23. června 1924 v Praze. Odmaturoval a absolvoval abiturientský kurz na vyšší průmyslové škole. Na sklonku okupace musel být totálně nasazen jako stavební dělník. Již jako student projevoval výrazný zájem o filmové umění. Začínal se psaním filmových kritik a také se snažil zakládat amatérské filmové kroužky.

Nakonec odešel studovat filmovou režii na pražskou FAMU (1947 až 1952) a současně byl již přijat do Filmového studia Barrandov, kde v letech 1946 – 1957 působil jako asistent režie (TEMNO či ANNA PROLETÁŘKA) a pomocný režisér (KARIÉRA, TANKOVÁ BRIGÁDA nebo KUDY KAM?). Současně pracoval od 50. let jako režisér v Československé televizi.

Po několika dokumentech (např. PŘIPRAVENI) se vrhl na dráhu samostatného filmového režiséra. Stal se režisérem Filmového studia Barrandov (1957 – 1990).

Současně se snažil ke svým projektům psát náměty a technické scénáře a byl i spoluautorem literárních (spolupracoval např. s Janem Otčenáškem nebo Josefem Nesvadbou) scénářů (ZKOUŠKA POKRAČUJE, BLBEC Z XEENEMÜNDE, REPORTÁŽ PSANÁ NA OPRÁTCE, TARZANOVA SMRT, PĚT HŘÍŠNÍKŮ, JAK SE KRADE MILIÓN, EXPERIMENT EVA, GOLEM, MILENCI V ROCE JEDNA, ŠÍLENÝ KANKÁN a další). Jako režisér debutoval dramatem BOMBA (1957).

Ve své režisérské dráze se Balík často vracel k psychologickým osudům současných lidí. Během 50. a 60. let uvedl Jaroslav Balík své snímky – podle předlohy Jiřího Fieda, Elmara Klose a Jána Kadára psychologické drama ZKOUŠKA POKRAČUJE (1959), o Juliu Fučíkovi (Ilja Racek) REPORTÁŽ PSANOU NA OPRÁTCE (1961), fantastické tragikomedie podle Josefa Nesvadby TARZANOVA SMRT (1962) a BLBEC Z XEENEMÜNDE (1962), povídkový snímek PĚT HŘÍŠNÍKŮ (1964), podle skutečného příběhu komedii JAK SE KRADE MILIÓN (1967) a psychologickou TU TŘETÍ (1968).

Roku 1962 natočil pro Divadlo na Vinohradech filmové dotáčky do inscenace „Válka s mloky" podle Karla Čapka. Čtyřikrát byla na divadle uvedena i hra podle jeho a Otčenáškovy předlohy „Romeo a Julie na konci listopadu".

V 70. letech po vědecko – fantastické komedii SLEČNA GOLEM (1972) s Janou Brejchovou natočil svůj nejúspěšnější film – melodrama MILENCI V ROCE JEDNA (1973), který dostal v roce 1975 Diplom za účast na cenách Oscar (na Oscara ovšem nominován nebyl).

Po tomto svém vrcholu již žádného uměleckého úspěchu nedosáhl a další jeho filmy již neobsahovaly takové kvality a ani divácké ohlasy: psychologická sonda V KAŽDÉM POKOJI ŽENA (1974), o dřevorubcích v roce 1944 ze slovenských hor poetické drama JEDEN STŘÍBRNÝ (1976), psychologické příběhy STÍN LÉTAJÍCÍHO PTÁČKA (1977) a ZRCADLENÍ (1977), „cirkusovou" JÁ JSEM STĚNA SMRTI (1978) a podle novely Karla Čapka drama HORDUBAL (1979).

Od MILENCŮ V ROCE JEDNA měla jeho filmografie sestupnou tendenci, což platí i pro 80. léta, kdy natočil drama RYTMUS 1934 (1980), psychologickou KONEČNOU STANICI (1981), historické drama ŠÍLENÝ KANKÁN (1982), ATOMOVOU KATEDRÁLU (1984), drama EXPERIMENT EVA (1985) a zcela naposledy zpracoval své filmařské začátky v psychologickém dramatu NAROZENINY REŽISÉRA Z. K. (1987).

Současně jako režisér pracoval i v televizi (inscenace PŘÍPAD MAURICIUS, KOUZELNÝ DŮM, nejúspěšnější ROMEO A JULIE NA KONCI LISTOPADU s Karlem Högerem a Danou Medřickou, ADAM A GABRIEL, KOSMAS A PANÍ BOŽETĚCHA i seriál PŘÍBĚHY Z LEPŠÍ SPOLEČNOSTI).

Během normalizace se, jako věrný straník, přiklonil k nastávající situaci, proto se stal pedagogem režie na FAMU v Praze (1973 – 1990), aby pomohl po „krizových letech" škole navrátit opět její „politickou angažovanost". Byl i místopředsedou Svazu československých dramatických umělců (1978 – 1989).

Kromě festivalových ocenění za své snímky získal Balík jmenovitě za V KAŽDÉM POKOJI ŽENA a poté za KONEČNOU STANICI Cenu za scénář (1974, 1982), za MILENCE V ROCE JEDNA Prémii Českého literárního fondu za režii za rok 1974 (1975), za STÍN LÉTAJÍCÍHO PTÁČKA Zvláštní cenu poroty na XV. FFM ve Špindlerově Mlýně (1977) a dále Vyznamenání Za vynikající práci (1974), tituly Zasloužilého (1975) a Národního (1984) umělce, Národní cenu ČSR (1978), Státní cenu Klementa Gottwalda (1985) a Řád práce (1989).

Po roce 1989 se zcela stáhl do soukromí. Jaroslav Balík zemřel 17. října 1996 v Praze ve věku 72 let.

Jaroslav "krib" Lopour