Christopher Nolan

Narodil se v Londýně britskému otci a americké matce, jako prostřední ze tří chlapců. V metropoli na Temži pak trávil i většinu svého dětství, jen na prázdniny se rodina vydávala do amerického Illinois. Dodnes má tedy britské i americké občanství, ovšem díky určité rezervovanosti ve vystupování a typickému přízvuku jej většina lidí, neobeznámených se skutečností, má sklony považovat za "Angličana jako poleno".

Když v jeho sedmi letech zachvátila svět mánie jménem Star Wars, byl jí stržen také a se starším bratrem Mattem začali na otcovu 8mm kameru natáčet krátké filmečky. Během studií na významné University College London (kde se věnoval anglické literatuře), natočil filmeček Tarantella, který se v roce 1989 dočkal i úspěchu v USA, na festivalu Image Union, pořádaném sítí veřejnoprávních televizí PBS. To mu otevřelo cestu do studentské filmařské společnosti, kde si navíc poprvé osahal 16mm kameru. Průběžně také pochopitelně pracoval na svém kinofilském vzdělávání – jeho největšími vzory pro pozdější práci se tak stali především Stanley Kubrick, Ridley Scott a John Frankenheimer.

Zhruba v polovině 90. let minulého století se seznámil s Jeremym Theobaldem, který se objevil v jeho krátkém filmu Larceny, uvedeném na Cambridgeském filmovém festivalu v roce 1996, a následně ještě v tříminutovém surrealistickém dílku Doodlebug. A byl to právě Theobald, který mu koprodukoval první celovečerní snímek Sledování (a navíc si v něm i zahrál). Černobílý film, jehož výroba - která přišla na pouhých šest tisíc dolarů - trvala téměř rok, byl dokončen v roce 1998 a sesbíral mnoho cen, například na MFF v Rotterdamu.

A právě úspěch Sledování postavil Nolana na hranici mezi nezávislou filmařinu a komerční svět. K Mementu si sám napsal scénář, do hlavních rolí obsadil Guye Pearce, Carrie-Anne Moss a Joea Pantoliana a stvořil jeden z nejoriginálnějších snímků 90. let, v němž v obrácené chronologii odvyprávěl příběh muže, hledajícího vraha své manželky. Jeho problémem je, že nedokáže vytvářet nové vzpomínky, takže jeho jedinými indiciemi jsou spousty tetování na vlastním těle a podrobně popsané fotky. Film se sice téměř rok nedařilo dostat do přízně žádného amerického distributora, nicméně nakonec kiny prošel… a především pak zaznamenal zásadní úspěch na DVD.

Vlna ohlasu, kterou díky Mementu zaznamenal, vynesla tvůrce ještě výš. Díky doporučení Stevena Soderbergha mu byla nabídnuta režie remaku norského thrilleru Insomnie. K dispozici dostal osmdesátimilionový rozpočet, tři oscarové herce (Ala Pacina, Robina Williamse a Hilary Swank), působivý scénář Hillary Seitz a stvořil ultratemný film, ve kterém tvrdý policajt, mučený výčitkami svědomí, pátrá po brutálním vrahovi mladé dívky. Nehostinnou Aljašku, den, který nikdy nekončí a neustále se zvyšující pocit vyčerpání, způsobený nespavostí hlavního hrdiny, dokázal Nolan přenést na diváka naprosto spolehlivě. Jedinou “chybou” jeho Insomnie se nakonec stal fakt, že byla často srovnávána s Mementem, přičemž se jí nedostalo takového uznání.

Snad každý filmový divák, který má v oblibě komiksové příběhy, ví, jak to dopadlo v rukou Joela Schumachera, jehož Batman a Robin téměř zabil volnou sérii o hrdinovi, který nosí černou masku se špičatým nosem a obří plášť ve tvaru netopýřích křídel. Jenže pak přišel na scénu Nolan, který studiu Warner Bros. v podobě Batman začíná nabídl svou vizi – odlišnou od Schumacherovy práce snad ve všem, v čem odlišná být mohla. Místo neonů realita a temnota, místo klišovitých figurek a dialogů, jako z teenagerovské komedie, propracované myšlenkové předivo a trojrozměrné postavy (navíc nakonec zahrané i opravdu skvělými herci v čele s Christianem Balem). Zkrátka veliký film, ne pohádka.

Následoval Dokonalý trik s (opět) Christianem Balem a Hughem Jackmanem v hlavních rolích kouzelníků ve viktoriánském Londýně, jejichž rivalita vyeskaluje do bizarních a vskutku smrtících výšin. Byl to slušný úspěch, ale Nolanův opravdový opus magnum se teprve blížil. Následující Temný rytíř, v němž proti Batmanovi stanul anarchistický psychopat Joker, se zapsal do dějin coby jeden z nejoceňovanějších komiksových filmů všech dob, který vysoce respektovaná kritička Manohla Dargis popsala jako umístěný “mezi uměním a průmyslem, poezií a zábavou, vydávající se do temnějších a hlubších míst, než jakýkoli jiný hollywoodský film tohoto druhu.”

Kromě jeho mimořádných vypravěčských i technických kvalit přispěl ke zkultovnění snímku i smutný fakt, že Heath Ledger, který tak mimořádně ztvárnil zmíněného Jokera, byl několik měsíců před premiérou nalezen mrtev ve svém bytě. Stal se pak teprve druhým hercem v historii, který získal posmrtného Oscara. Samotný film byl nominován celkem v osmi kategoriích, mezi nimiž ovšem nebyla ta hlavní (tj. Nejlepší film), což svého času vyvolalo nemalou kritiku. Do značné míry právě díky tomu Akademie v roce 2010 zvýšila počet snímků, které mohou být v této kategorii nominovány, z pěti na deset.

V této době už byl Nolan pevně umístěn v exkluzivní kategorii tvůrců obdivovaných, populárních i komerčně úspěšných, tudíž se mu bez problémů podařilo zajistit nemalý rozpočet na ambiciózní thriller Počátek. Svého času se sice šuškalo, že na něj studio kývlo především kvůli tomu, aby si udrželo přízeň svého stále oblíbenějšího tvůrce (od kterého očekávalo ještě třetí příběh Batmana), ale nakonec mohlo vrnět blahem, neboť film při rozpočtu 160 milionů amerických dolarů celosvětově utržil milionů 839.

Právě tento snímek by se dal označit za svým způsobem typickou “nolanovštinu”: ambiciózní myšlenka (infiltrace do lidských snů a od ní se odvíjející hrátky s ne/realitou), precizní - a evidentně nákladné - řemeslné provedení, propojení uměleckého a komerčního přístupu a skvělé obsazení od rolí hlavních (v tomto případě v čele s Leonardem DiCapriem) po ty nejmenší.

V tomto trendu následovalo i hardcore science-fiction Interstellar. Příběh o snaze vědců a kosmonautů nalézt nový domov pro obyvatele umírající Země sklidil obdiv a úspěch nejen díky obsazení (v čele s Matthewem McConaugheym a Jessicou Chastain) a brilantní filmařině, ale v nemalé míře i zásluhou nesmírně propracovaného scénáře, vycházejícího mimo jiné i z teorií držitele Nobelovy ceny za fyziku Kipa Thorna. Málokdy se stává, aby byly o komerčně velmi úspěšném filmu (celosvětově 773 milionů dolarů) sepisovány akademické studie. Prestižní časopis The American Journal of Physics dokonce doporučil, aby byl snímek použiván coby pomůcka při školních výukách.

Po úspěchu v žánru sci-fi se Nolanovi v roce 2017 obdobně zadařilo i při výletu do historie. S Dunkerkem, popisujícím evakuaci nacisty obklíčených vojáků z francouzského pobřeží v roce 1940, čekal mnoho let, dokud si nebyl jistý, že "získám důvěru studia, které mi dá americký rozpočet na britský film." Původně jej koncipoval jako téměř experimentální snímek, bez “opravdového” scénáře a dialogů. Až na základě pomyslného zavrtění hlavou ze strany jeho dlouholeté producentky a životní partnerky Emmy Thomas, která prohlásila, že "ses asi zbláznil", se rozhodl naopak vše pečlivě promyslet, a přivedl na svět velmi soustředěný film, který sklidil vlny obdivu od diváků i od kritiků a spřátelených autorů jako Quentin Tarantino… a stal se ve své době komerčně nejúspěšnějším (526 milionů dolarů) snímkem s tematikou druhé světové války. Christopher Nolan se za něj také konečně dočkal své první nominace na Oscara v kategorii Nejlepší režie.

Následující Tenet byl jak recenzenty tak diváky o něco méně úspěšný, než většina Nolanovy tvorby, ovšem svou roli v tom jistě sehrála skutečnost, že snímek vznikl a byl distribuován v časech epidemie COVID-19. Jeho pozoruhodná konstrukce, vycházející ze specifického pojetí cestování časem – a následných “obrácených” akčních scén, se ale do žánrových učebnic bezpochyby zapíše.

Své hrátky s časem a zásadními tématy pak Christopher mimořádně úspěšně zúročil v životopisném Oppenheimerovi. Byl to jeho první snímek od Mementa, neuvedený společností Warner Bros. (velmi totiž nesouhlasil s jejím distribučním modelem, zaměřujícím se především na streaming – trval na tom, aby byly jeho filmy určeny primárně pro kina). Důkazem jeho mimořádné pozice v hollywoodské hierarchii tedy bylo, že se mu pak podařilo vyjednat nejen skvělé podmínky pro sebe (stoprocentní tvůrčí svoboda, dvacetimilionový honorář...), ale například i stodenní promítání snímku jen na plátnech.

Výsledkem byl skutečný fenomén: jen málo tvůrců v dějinách filmu by dokázalo udělat veliký letní hit ze tříhodinového, nelineárně vyprávěného a velmi upovídaného životopisu kontroverzního vědce. Samotnému tvůrci pak (kromě mnoha desítek milionů dolarů) přinesl i první sošku Oscara.

A šlo o další potvrzení obdivuhodné skutečnosti, že Nolan nejde příliš s proudem ani proti proudu, ale vytváří si proud vlastní. Platí to nejen pro výsledné snímky, ale i pro předcházející procesy jejich vzniku. Coby scenárista své původní projekty obvykle nechává “uzrát” i přes deset let, než se definitivně rozhodne pro jejich realizaci. Ta pak často probíhá s použítím kombinace přístupů velmi moderních a velmi staromódních. Natáčí zásadně na film, v některých případech rovnou na velkoformátový, určený k promítání v kinech IMAX. Tu a tam strategicky využije počítačové triky, ale co největší množství náročných záběrů se snaží pořídit přímo “v kameře”. A i při práci s herci se snaží nacházet ten nejlepší možný přístup v každém konrétním případě: nepatří mezi režiséry, kteří by vyžadovali desítky verzí jediného záběru… ale když má jeho člověk potřebu zaexperimentovat si, bývá mu s radostí vyhověno.

Obdiv, který Nolan sklízí na mnoha frontách, má mnohé podoby. Za jednoho z nejlepších současných tvůrců jej označili tak uznávaní kolegové, jako Steven Spielberg, Martin Scorsese, Denis Villeneuve, Damien Chazelle, Michael Mann, Kenneth Branagh či Guillermo del Toro. Počty článků i školních studií, rozebírajících filozofické i intelektuální aspekty jeho blockbusterů, vzrůstají závratnou rychlostí.

A je evidentní, že je s ním i radost pracovat: Christopher totiž patří mezi režiséry, kteří rádí točí s částečně či velmi ustáleným týmem lidí, do nějž patří například herci Michael Caine, Christian Bale, Kenneth Branagh, Tom Hardy či Gary Oldman, kameramani Wally Pfister a Hoyte van Hoytema, hudební skladatel Hans Zimmer, střihač Lee Smith… a samozřejmě i rodinní příslušníci - mladší bratr Jonathan Nolan, s nímž konzultuje i ty filmy, na kterých se nepodílí “oficiálně”, a manželka Emma Thomas, která si kromě všech celovečerních filmů vzala na starost i produkci čtveřice jejich dětí.

Což je jedna z mála věcí, které jsou známy z jeho soukromí. Christopher Nolan o sobě mluví velmi nerad - dává přednost tomu, aby kolem něj zůstávala určitá aura neznáma, díky niž si budou diváci moct přemýšlet především o filmech jako takových, ne o jejich tvůrci. Tak mu to dopřejme.

Jiří "Isherwood" Valášek