Emil Konečný

Emil Konečný se narodil 19. března 1916 v Praze. Odmaturoval roku 1934 na brněnské reálce a do uzavření škol nacisty studoval architekturu na Vysoké škole technické v Brně (1934 – 1939). Současně se stal externím žákem herectví u profesora Rudolfa Waltera na brněnské Státní konzervatoři (1934 až 1938). Už jako student statoval v malých roličkách a vypomáhal i jako externí scénograf v brněnském Národním divadle, kde byl řádně angažován od března 1940 do roku 1942. Poté prošel Plzní (1942 až 1943) a Divadlem na Vinohradech – Divadlem na Poříčí (1943 – 1945).

Po okupaci jako chvilkový člen Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého (květen 1945 – srpen 1945) dostal angažmá do činohry Národního divadla v Praze (srpen 1945 – 31. prosinec 1983), z něhož odešel po osmatřiceti letech na odpočinek (přesto zde ještě do roku 1993 hostoval).

Uplatnil se i jako umělecký recitátor. V prvních fázích svého uměleckého vývoje Emil Konečný spadl do škatulky milovníků a mladých hrdinů. Největší vliv na formování jeho herectví měli Rudolf Walter a režiséři Karel Jernek, Karel Dostal a později Miroslav Macháček.

Nejvýraznějším hereckým prostředkem tohoto umělce byl barytonový hlas s výborným vyškolením (dobrý pro veršované hry a melodramata). Skvěle zvládl i komicky realistické kreace.

Z divadelních úkolů Emila Konečného si uveďme: Koženého („Naši Furianti"), Peška Hlavně („Noc na Karlštejně"), Vilíka Roškota („Měsíc nad řekou"), Pelopa („Smrt Hippodamie" a „Námluvy Pelopovy"), Dona Carlose („Don Carlos"), Hoška („Vina"), Juana („Don Juan a Faust"), Thoase („Smír Tantalův"), Radúze („Radúz a Mahulena"), Pyladese („Ifigenie na Tauridě"), Otce („Bílá nemoc"), Kornela („Matka"), Kristiána („Cyrano z Bergeracu"), Koděru („Strakonický dudák"), Jiného chrobáka („Ze života hmyzu"), Třetího starce („Oresteia"), muzikanta Sejtko („Lucerna"), doktora Brugha („Kočka na rozpálené plechové střeše") aj.

Zkusil si i funkci asistenta režiséra („Naši furianti"). Naše česká kinematografie využila herectví Emila Konečného pouze pětkrát a to ještě v začátcích jeho kariéry. Poprvé se představil jako listonoš Švarc v krátké reklamě Otakara Vávry na služby firmy Baťa NA STO PROCENT (1938).

Po sedmi letech poprvé přišel do hraného dlouhometrážního filmu jako bratr Bětky (Věra Petáková) v komedii Václava Kršky ŘEKA ČARUJE (1945), jenž byl roztočen ještě za okupace, dokončen však po osvobození. Jako Jenda se zjevil v dramatu K. M. Walló SVÁTEK MATEK 1945 (1946) a jako úředník pojišťovny v komedii PAN NOVÁK (1949) Bořivoje Zemana.

Naposledy mu opět režisér Václav Krška nabídl, tentokrát historickou postavu, spisovatele Aloise Jiráska v životopisném snímku MIKOLÁŠ ALEŠ (1951). To byl poslední filmový opus Emila Konečného v české filmové výrobně a po zbytek svého života, dlouhých padesát čtyři let, už ho filmaři nikdy neoslovili.

Hlasové dispozice Emila Konečného nejvíce využila rozhlasová studia (poručík de Villejo v „Cristobalu Colónovi" 1948, Friedrich v dramatu „Lidé, bděte!" 1951, Lucenzio ve „Zkrocení zlé ženy" 1952, student v „Neklidném stáří" 1953, syn a i milenec Hyacintin v „Šibalství Scapinova" 1954, Kristián v dramatu „Cyrano z Bergeracu" 1954, královský lovčí Hubert v Drdových „Hrátkách s čertem" 1954, De Valvert opět v „Cyranovi z Bergeracu" 1955, mechanik Kolosov v „Ljubov Jarové" 1957 nebo „Měla jsem tři syny" 1947, „Výprodej čili Příběhy pivních hrdinů" 1953 či „Zpěv lásky" 1958), dabing a taktéž přenosné audio nosiče („Hamlet", „Romeo a Julie", „Don Juan", „Cyrano z Bergeracu").

Opomíjení filmařů mu vynahrazovala aspoň trochu televize (inscenace KONEC VELKÉ EPOCHY, BUŘIČ JEJÍHO VELIČENSTVA, PALIČOVA DCERA nebo POSLEDNÍ KONCERT a záznamy divadelních her ZADRŽITELNÝ VZESTUP ARTHURA UIE a NAŠI FURIANTI).

V televizním seriálovém cyklu Antonína Moskalyka DOBRODRUŽSTVÍ KRIMINALISTIKY nejdříve představoval svědka lékárníka Eyssartiera v druhém díle JED (1989) a poté dokonce dějově důležitou postavu starého penzionovaného bankovního pokladníka Stevense ve dvacáté prvé epizodě PADĚLEK (1991), jenž rád pomůže odkrýt nebezpečnou padělatelskou síť ve Francii.

Získal titul Zasloužilého člena Národního divadla (1964) a Cenu Senior Prix (1995). Emil Konečný zemřel v zapomenutí 23. září 2005 v Praze ve věku vysokých devětaosmdesáti let.

Jaroslav "krib" Lopour