Jarmila Krulišová

Jarmila Krulišová se narodila na Štědrý den 24. prosince 1922 v Jičíně. Zde rovněž absolvovala gymnázium (1942). Svoji divadelní dráhu započala v Městském divadle v Ústí nad Labem (1945) a poté hrála ve Středočeském divadle v Mladé Boleslavi (1945 – 1948). A nakonec zakotvila v činoherním souboru Národního divadla (1. srpen 1948 – 1989), kde účinkovala až do odchodu do důchodu. Byla dlouholetou manželkou herce a kolegy z Národního divadla Vítězslava Vejražky (1915 – 1973), se kterým měla syna (rovněž herce) Davida Vejražku (*1955).

V prvních letech angažmá v ND vytvářela role mladých, temperamentních dívek. Například Dorotka v Tylově „Strakonickém dudákovi“, Madlenka v dalším Tylově dramatu „Tvrdohlavá žena“, Anna v Olbrachtově „Anně proletářce“ či Komisařka ve Višňově „Optimistické tragédii“. Vynikala zejména střídmou mimikou, jednoduchými gesty a důrazem na charakteristický hlas.

Byla herečka výrazného a rozsáhlého rejstříku. Později vytvářela různé typy žen a dam v dramatech domácích a světových dramatiků (Stella ve Williamsově „Tramvaji do stanice touha“, Maryša v „Maryše“ bratří Mrštíků, Josefina ve Vančurově „Josefině“, Regan v „Králi Learovi“ Williema Shakespeara). Jejím vrcholným výkonem byla Emilia v Shakespearově „Othellovi“. Skvěle se uplatnila také v komediálním partu (např. Toinetta v Molièrově „Zdravém nemocném“).

Ve filmu Krulišová debutovala v roce 1948 jako mladá Klečková v Machově dětském snímku ZELENÁ KNÍŽKA, ve kterém mladý hrdina (Ota Krčka) odhalí překupníka a podvodníka (Eduard Linkers). V její herecké činnosti film bohužel představoval velmi okrajovou část. Ze začátku hrála malé role různých mladých dívek a manželek: Mirka v Kubáskově a Novotného filmu MILUJEME (1951), číšnice na svatbě v dramatu JAN HUS (1954) Otakara Vávry, manželka Josefa Liptáka (Mikuláš Huba) v dramatu Čeňka Duby LETIŠTĚ NEPŘIJÍMÁ (1959), paní Mazurová v Daňkově psychologickém dramatu TŘI TUNY PRACHU (1960) a Čermáková v KOUZELNÉM DNI (1960) Jana Valáška.

Na plátně se později přehrála na vyzrálé a starší ženy, jako byla matka Dvořáková v LÁSCE NEBESKÉ (1964) Petra Schulhoffa, Slávkova (Petr Čepek) matka v Matějkových NÁVRATECH (1972) a její zcela poslední (a zároveň desátá) filmová postava zatrpklé a pyšné hraběnky v „historickém“ dramatu ČAS LÁSKY A NADĚJE (1976) režiséra Stanislava Strnada. Jistě je zajímavé, že Krulišová svoji největší filmovou postavu vytvořila po boku svého muže Vítězslava Vejražky v ústředním manželském páru Doškových v dramatu z vesnického JZD HANDLÍŘI (1963) Zdeňka Sirového.

Častěji spolupracovala s rozhlasem („Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka“, „Jak se máte, Vondrovi?“, „Radúz a Mahulena“ a zejména antické hry) a s televizí v inscenacích (SVATÝ MICHAL, LIDÉ NA KŘIŽOVATCE, PĚTINA PRŮMĚRNÉHO ŽIVOTA, JEDEN ZE SOUBOJŮ, MUŽI JDOU VE TMĚ, JOSEFINA, PŘEDEHRA, HISTORIE ZAČÍNÁ POD KAŠTANY, POSEL DOBRÝCH ZPRÁV, TŘI CESTY K DOMOVU či SPOR DRAMATURGA STROUPEŽNICKÉHO).

Na rozdíl od české kinematografie, normalizační Československá televize byla pro Janu Krulišovou štědřejší v seriálových (stále malých) rolích (KLAPZUBOVA JEDENÁCTKA, MY Z KONCE SVĚTA, MATKA, NEMOCNICE NA KRAJI MĚSTA, INŽENÝRSKÁ ODYSEA, DNES V JEDNOM DOMĚ, DYNASTIE NOVÁKŮ a MY VŠICHNI ŠKOLOU POVINNÍ). Celuloidový pásek ji nikdy nenabídl hlavní či větší roli. Jediným místem, kde mohla ukázat a plně rozvinout svůj nesporný herecký talent, bylo divadlo.

Od konce čtyřicátých let byla také dlouholetou pedagožkou na DAMU (1949 – 1954, 1973 – 1990). Roku 1963 byla za své herectví poctěna titulem Zasloužilá členka Národního divadla a o deset let později (1973) titulem Zasloužilé umělkyně. Za svoji kreaci baronky Castelliové – Glembayové ve hře „Páni Glembayové“ získala Cenu Jaroslava Průchy (26. října 1977). Nositelka Ceny Senior Prix (1996). Jarmila Krulišová zemřela 27. ledna 2006 v Praze ve věku nedožitých osmdesáti čtyř let.

Jaroslav "krib" Lopour