Tři tuny prachu

"Socialismus se dělá víc elektrárnami než čistým vzduchem….Počkej a jak teď z toho ven…." Jak ven z této Daňkovy režijní prvotiny, která v sobě evidentně nezapře dobu svého vzniku? Radši se vůbec nekoukat nebo odsoudit ten dobový balast socialistické morálky. Musím říct, že za mě ani jedno. Mile mě tento film překvapil a naprosto nemohu souhlasit s oficiálním textem distributora. Už jen ten důraz na životní prostředí mě u filmu, co svým zpracováním má přeci jen asi blíž k filmům z let padesátých než nastupujících let šedesátých docela překvapí. A i ten vztahový rozměr filmu (v něž se řeší otázka poctivého přístupu k sobě i druhým) není úplně špatný. No a když maminka/tchýně svým "mladým" kriticky říká, že "dělají ze svého manželství schůzi", docela jsem se pobavil. (10.02.2024)

Jo na Ostravsku ani v okolních městech není zrovna moc čerstvý a bezprašný vzdoušek ani dneska. Tenhle starý filmeček rozhodně nabídne zajímavé téma i vcelku slušné herecké obsazení, ovšem jeho slabinou je nepříliš záživný děj – kdy některé části jsou neskutečně nudné a otravné. Popravdě jsem se asi nejvíce kochal záběry na staré části Ostravy, pobavil stařík z továrny a tak nějak doufal, že se to celé alespoň rozeběhne nějak po citové a dramatické stránce, ale i zde zůstali soudruzi tak „napůl žerdi“. 40-45% (30.04.2020)

Ostravské dobové reálie a poutavé dialogy spolu s hereckým obsazením dodávají snímku lehce surrealistické zabarvení. Žena: Kolik je 7 x 8? Muž: 119. Žena: Ne vážně, jen jsem v matematice slabá...počítám plochy, to mě na fakultě neučili. Po chvíli dodá zkušeně: 7 x 8 je náhodou 56. A takhle je to pořád... (29.03.2017)

Popel a prach. Režijní debut dramatika a scénáristy Oldřicha Daňka se sice umně potýká s problémy, souvisejícími s životním prostředím na Ostravsku, přesto je ještě v lecčems poplatný dobové ideologii. Tendenční scénář nenabízí v podstatě nic zajímavého, ovšem s výjimkou klasického manželského trojúhelníku, který po vypuštění všech hluchých míst poskytuje nebývale výrazný dramatický rozmach. Höger, Romančík i Bohdanová hrají své role odpovědně, civilně a bez velkých gest, přičemž právě u Högera převažuje jeho výjimečný smysl pro komorní, téměř niterný boj s vlastním svědomím. Celkové skóre navyšuje ještě jistá dokumentární hodnota snímku, v němž nejdůležitější rekvizitou je bezesporu cigareta, objevivší se snad v každém druhém záběru. (21.01.2015)

Úplně zlé to není, film je celkem zajímavým exkurzem do Ostravy v počátcích 60. let. Ovšem některé dialogy a komunistická partajní strohost je šedivá jako celá Ostrava tehdejší doby. Milovníci Karla Högera si ovšem přijdou na své, stejně jako všichni, kteří mají rádi neznámé československé filmy, které neběží v ČT každý pátek. (13.04.2020)