Petr Iljič Čajkovskij

Petr Iljič Čajkovskij není řazen mezi „mogučaju kučku“ (Balakirev, Borodin, Kjui, Musorgskij a Rimskij-Korsakov). Navázal na dílo Antona Rubinsteinse. Oba platí v Rusku za skladatele, jejichž hudba byla neruská, výrazně „prozápadní“. Čajkovskij se ale stal nejvýznámějším romantikem 19. století. K jeho nejznámějším dílům se řadí KONCERT PRO HOUSLE A ORCHESTR D DUR OP. 35, KLAVÍRNÍ KONCERT Č. 1 B MOLL OP. 23. Balety LABUTÍ JEZERO a LOUSKÁČEK patří ke klenotům světové hudby. Jako skladatel dosáhl úspěchu a slávy během svého života a tuto památku uchránil za cenu vlastní sebevraždy.

Narodil se jako druhý syn důlního inženýra a jeho druhé manželky Alexandry Andrejevny, která byla vnučkou francouzského imigranta (nebo obchodníka) Michela d’Assierse. Z tohoto manželství pochází Čajkovského sourozenci Nikolaj, Alexandra, Hyppolit a dvojčata Anatolij s Modestem. Modest byl další z rodiny Čajkovských, který po sobě zanechal zmínku ve Wikipedii, jako dramatik, libretista a překladatel. (Je autorem libret k operám PIKOVÁ DÁMA A JOLANTA. Byl taktéž básnicky řečeno princem, který políbil LABUTÍ JEZERO a probudil jej k životu.) Čajkovský vyrůstal v rodině bez hudebního zázemí a jeho vztah k hudbě podporovala jak matka, tak i jeho francouzská vychovatelka Fanny Dürbachová (1822–1901). Ta se v Čajkovského životě objevila roku 1844 a vzniklo mezi nimi pouto, které udržovali po celý život. Čajkovský v tu dobu skládal básně a Dürbachová jej oslovovala „le petit Pouchkine“ (malý Puškin).

Spouštěcím impulsem jeho kariéry se stal mechanický klavír, který přivezl otec z Petrohradu. Byl jim zcela okouzlen a když jej matka učila na klavíru stupnice, zahrál i kus skladby, kterou předtím uslyšel. Čajkovskému bylo pět let a otec mu následující čtyři roky platil výuku klavíru u Marie Palčikovové. Jeho rodičům bylo ale jasné, že hudba, jakožto zdroj obživy je bída a utrpení a začali jej připravovat na kariéru ve státních službách. V letech 1850 až 1859 studoval Čajkovský práva v Petrohradě a poté nastoupil na ministerstvo spravedlnosti. V uvedeném období bral soukromé lekce u původně z Norska pocházejícího pianisty Rudolfa Kündingera, který na něj vzpomínal: “Byl bez pochyby velmi talentovaný. Vyznačoval se jemným sluchem a vynikající pamětí. Nikdo by ale nepomyslel, že se rodí velký klavírista a slavný skladatel. Mou pozornost upoutala jeho schopnost improvizace.“ Schopnost improvizace a komponování jde v ruku v ruce. Slavní skladatelé měli tuto schopnost vždy. Kündinger zcela jasně předpověděl Čajkovského další osud.

Přerod ve skladatele se odehrál v letech 1861 až 1871. Čajkovský pracoval ve státních službách. Měl slušný příjem a nárok na penzi, přesto učinil krok, který jeho rodina přijala z nepochopením. Jeho strýc rozlobeně prohlásil, že si ničeho neváží a vyměnil práva za dudy. Roku 1862 nastoupil Čajkovský na petrohradskou konzervatoř. Jeho učitelem kompozici byl Anton Rubinstein. Po studiu se roku 1866 usadil v Moskvě a začal vyučovat na moskevské konzervatoři. Tyto začátky nebyly lehké. Moskva již tehdy patřila mezi nejdražší města světa. Zpočátku bydlel u Nikolaje Rubinsteinse (bratr Antona Rubinsteinse), který Čajkovskému daroval část svého společenského šatníku. Stejného roku napsal 1. SYMFONII G MOLL OP. 13, „ZIMNÍ SNY“. Nutno podotknout, že to nebyla jeho první práce. Jeho raná díla, jako např. valčík ANASTÁZIE (z roku 1854, Čajkovskému byly čtyři roky), BORIS GODUNOV, či MEZZA NOTTE jsou ztracené.

Dochovaly se téměř všechny básně a písně, které věnoval své vychovatelce. Fanny Dürbachová se stala jeho první archivářkou v době, kdy o jeho budoucnosti nevěděla. Dalšími moskevskými díly byl ROMEO A JULIE a opery VOJEVODA a UNDINA. Komponování jej dostávalo do povědomí veřejnosti a kritiky, na kterou reagoval velmi citlivě. Snažil se skládat jako Rus, ale nešlo to, po pradědečkovi podědil francouzké geny a domácí kritika jej sepsula. Obě opery - VOJEVODU a UNDINU spálil. Později část UNDINY vzkřísil a použil pro operu OPRIČNIK. Z tohoto období máme první zmínky o Čajkovského depresích. Velkou zátěží a hrozbou pro jeho kariéru byla též utajovaná homosexualita. Roku 1868 se ucházel o ruku mezosopranistky Désirée Artôt, jak matka nevěsty, tak Čajkovského přátelé sňatku zabránili. Roku 1874 skládá operu OPRIČNIK. Spojil v ní ukrajinské lidové písně s prvky západní vážné hudby. Strach z neúspěchu vyjádřil v jednom z dopisů, který napsal svému žákovi Sergeji Ivanovičovi Tanejevovi: „Ta opera je tak špatná, že jsem to při zkoušce nevydržel a utekl, abych nemusel poslouchat každý její tón, už jen ta představa, že se budu muset sklonit před tak velkou ostudou.“

Ve stejném roce vzniká KLAVÍRNÍ KONCERT Č. 1 B MOLL OP. 23. Prvním posluchačem byl Nikolaj Rubinstein, kterému byl věnován. Rubinsteinova reakce byla taková, že ještě tři roky poté psal Čajkovský své mecenáčce Naděždě von Meck: Hrál jsem první větu. Ticho, žádná odezva...hledal jsem sílu koncert dokončit. Když jsem dohrál, vstal jsem od klavíru. „Takže?“, zeptal jsem se. „Koncert je nehratelný, jednotlivé pasáže jakoby byly úlomky, které nenavazují na sebe. Kompozice je špatná, až vulgární.", odpověděl mi Rubinstein a navrhl celý koncert předělat. Čajkovský nezměnil ani notu. Partituru poslal Hans von Bülowi. Bülow nechal vytisknout plakáty „Hrajeme nová díla ruských mistrů!“, vedle novinářů posadil krásné dámy a sám si při bostonské premiéře roku 1875 sedl za klavír. Zatímco Čajkovského hudba v Bostonu zvítězila, on v tomto období dokončoval 3. SYMFONII a LABUTÍ JEZERO, které mělo roku 1877 nevydařenou premiéru v moskevském Velkém divadle. Domácí půda jakoby přinášela autorovi neúspěch a nepochopení. Hudebně i choreograficky náročné představení soubor nezvládl. LABUTÍ JEZERO u kritiky i diváků propadlo a postihla jej umělecká smrt. Osmnáct let platilo za nehratelné dílo. Roku 1895 byl Čajkovský dva roky po smrti, po vypořádání pozůstalosti jeho bratr Modest angažoval Mariuse Petipa, Lewa Ivanova a Riccarda Drigoho. Následující představení již bylo úspěšné.

Rok 1877 byl i rokem Čajkovského nejhlubší krize. Na jeho počátku se seznámil s Naděždou von Meck, bohatou vdovou po pobaltském němci Karlu von Meck, jednou z nejznamějších mecenášek ruského carství. Její podpora nebyla jen finanční, ale také společenská a týkala se např. i skladatele Claude Debussyho. Po dvouletém dopisování projevila několikrát snahu se s Čajkovským setkat, ale jeho vztah k ženám byl velmi zdrženlivý. Udržoval poměr ze svým bývalým žákem Iosifem Kotekem, který shodou okolností u Naděždy von Meck pravidelně koncertoval. V jednom z dopisů Modestovi napsal: „Jsem tak zamilovaný, jak jsem nebyl nikdy. Znám ho již šest let a měl jsem ho vždy rád a nastal čas se zamilovat. Teď jsem ten krok neodvolatelně udělal.“ Na konci dubna 1877 obdržel Čajkovský dopis od mu neznámé Antonie Ivanovny Miljukovové, v kterém pisatelka tvrdila, že se znají z konzervatoře. V dalších dopisech se dožadovala setkání a vyhrožovala sebevraždou. Homosexuálně zaměřený Čajkovský byl na jednu stranu vystaven tlaku zamilované fanynky, na druhou stranu potřeboval zamaskovat svoji orientaci a tak se 18. července 1877 konala svatba. Oba partneři k obřadu přistupovali s vědomím, že vztah bude sourozenecký a manželství zůstane nenaplněno. Nakonec trvalo pouhé tři měsíce. Čajkovský se tři týdny po sňatku pokusil o sebevraždu, později se mluvilo o nešťastné náhodě, kdy uprostřed noci spadl do řeky a o celé události zanechal opět zmínku v jednom z dopisů: „Sotva byl svatební obřad vykonán a zůstal jsem se svojí ženou sám, pochopil jsem, že nás osud spojil nečekaně. Náhle jsem pochopil, že nehledám lásku, nýbrž po pravdě řečeno odpor, který vůči ní cítím. Smrt se mi zdála jediným východiskem...“ Přes nevraživost, která mezi novomanželi panovala, nebylo manželství nikdy rozvedeno. Čajkovský manželku opustil a odjel ke své sestře na ukrajinskou Kamjanku.

Poté obnovil vztah s Kotekem (pokud byl někdy vůbec zpřetrhán) a oba podnikli cestu do Clarensu, ležícího poblíž Ženevského jezera. Zde se na jaře 1878 zotavoval ze své životní krize a společně s Kotekem napsal VIOLOVÝ KONCERT D-DUR OP. 35. Čajkovský nebyl violoncellista, sólové pasáže tohoto nástroje jsou dílem Koteka, který patřil mezi nejnadanější hráče té doby a zemřel jako třicetiletý v Davosu na tuberkulózu. A znovu se ozvaly hlasy, že koncert je nehratelný. A Čajkovský musel znovu dát přednost cizině a 4. prosince 1881 se konala úspěšná premiéra ve Vídni se sólistou Adolphem Brodskym. Období let 1878–1894 jsou považována za jeho nejplodnější období. Rok 1878, opera EVŽEN ONĚGIN. Rok 1879, opera PANNA ORLEÁNSKÁ a KLAVÍRNÍ KONCERT Č. 2 G DUR OP. 44. Rok 1880, ITALSKÉ CAPRICCIO OP. 45. Rok 1883, opera MACEPA. Rok 1885, SYMFONIE MANFRED H MOLL OP. 58 a opera STŘEVÍČKY. Rok 1887, opera ČARODĚJKA. Rok 1888, 5. SYMFONIE E MOLL OP. 64. Rok 1890, opera PIKOVÁ DÁMA. Rok 1891, opera JOLANTA. Rok 1892, opera LOUSKÁČEK. Rok 1893, SYMFONIE Č.6 H MOLL OP. 74 „PATETICKÁ“. Rok 1894, balet ŠÍPKOVÁ RŮŽENKA.

Následovalo společenské uznání. Ruský car Alexandr III. udělil Čajkovskému Řád velkoknížete Vladimíra a Čajkovský se vypravil na dirigentské turné Evropou. Projel většinu zemí, včetně Francie, Itálie, Německa, Anglie. Roku 1888 dirigoval v Praze premiéru své opery EVŽEN ONĚGIN. Vše vyvrcholilo roku 1891 americkým turné, kdy navštívil New York, Filadelfii a Baltimore. Čajkovský zemřel neočekávaně 6. listopadu 1893. Dodnes se o příčinách spekuleje. V Petrohradě kulminovala epidemie asijské cholery. Podle Modestových vzpomínek se nakazil, když v restauraci vypil nepřevařenou vodu. Další verze hovoří o polibku mezi muži, v Rusku naprosto běžná a rozšířená tradice, která vedla k nákaze. Podle třetí verze se otrávil arzenem poté, co nad ním čestný soud vynesl rozsudek smrti. Čajkovský údajně navázal vztah ze svým žákem. Oboustranný a dobrovolný. Sebevražda byla jediný způsob, jak zabránit skandálu. Jednalo se o nezletilého a Čajkovskému hrozilo, že bude před skutečným soudem stát jako viník, zatímco na jeho přítele pohlíží právo jako na bezbranou, zneužitou oběť.

Po Čajkovského smrti odkoupil Modest jeho klinský dům, zřídil zde muzeum a napsal první biografii svého bratra. Třísvazkové dílo mělo patnástset stran a Modest jej pojmenoval ŽIVOT PETRA ILJIČE ČAJKOVSKÉHO. Byl to bohatý život. Čajkovský napsal deset oper, tři balety, hudbu pro pět divadelních her, sedm symfonií (osmou symfonii Es-Dur dokončil Semjon Bogatyrjev, premiéru měla v roce 1957), dvacetsedm orchestrálních skladeb, deset skladeb pro sólový nástroj a orchestr a nespočet skladeb pro sbor a komorní tělesa. V Rusku se po něm jmenuje město, ve vesmíru asteroid. Roku 1977 mu jeho kolegové z branže - AC/DC složili hold skladbou LET THERE BE ROCK. Vznikly tři životopisné filmy VALČÍK Z ONĚGINA (1939, Německo), ČAJKOVSKIJ (1969, Sovětský svaz) a THE MUSIC LOVERS (1970, Velká Británie), ale Čajkovský byl a je pouze jeden.

ČSFD.cz