Obsahy(1)
Přímý přenos premiéry nové inscenace Čajkovského opery z Národního divadla Brno... Když Petr Iljič Čajkovskij hledal námět pro svou čtvrtou operu, dostal se mu do rukou veršovaný román Alexandra Sergejeviče Puškina, který byl v ruské společnosti v polovině 19. století velmi populární. Přestože příběh nenaplněné lásky mezi zasněnou mladičkou Taťánou a velkoměstským dandym Oněginem byl svojí komorností na první pohled pro operu nevhodný, Čajkovského brzy nadchnul. Zamiloval se do upřímného projevu mladé nekomplikované lásky, který dodnes čtou celé generace v dopisu Taťány Oněginovi, a především do poetického jazyka a Puškinových dokonalých veršů, které ho hluboce zasáhly. Spolu s libretistou Konstantinem Stěpanovičem Šilovským tak byl Čajkovskij velmi věrný textu předlohy, některé pasáže libreta Puškinovy verše doslova citují. Čajkovského hudba dodala další hloubku Puškinově dílu, které můžeme, jak píše rusista Jiří Honzík, číst jako apoteózu vztahu jednou provždy krásného tím, že se neposkvrnil uskutečněním. Čajkovskij operu dokončil v roce 1878 a nazval ji lyrické scény o třech jednáních. Nechtěl ji uvést na prknech velkých divadel, protože byl kritický k přemíře scéničnosti a efektů, jaká tehdejší operní scénu ovládala. Evžen Oněgin vyžadoval mnohem civilnější, až intimnější přístup. Premiérově tak byl nejprve uveden na konzervatoři a hlavní role ztvárnili studenti, sami věkově bližší postavám příběhu než obvyklí operní sólisté. Přestože Čajkovskij měl o přijetí svého díla pochybnosti, řadí se dnes k těm nejčastěji zařazovaným operám na repertoáru světových divadel. Momenty jako je slavná dopisová scéna Taťány, Lenského loučení se životem či árie knížete Gremina – patří právem k nejslavnějším v operním repertoáru. Operní scéna Národního divadla Brno se ke klasice velikánů ruského romantismu neobrací poprvé. Po velmi úspěšné Pikové dámě (2018, v hlavní roli Soňa Červená) se dirigent Robert Kužík a režisér Martin Glaser rozhodli pro Evžena Oněgina. Jejich pojetí upevňuje sílu Čajkovského hudby a Puškinova básnického slova. Na inscenaci se podílela řada umělců – jmenujme alespoň Lindu Ballovou v roli Taťány, Svatopluka Sema jako Oněgina, Ondřeje Koplíka v roli Lenského a Václavu Krejčí Houskovou jako Olgu. Inscenaci uvádí Národní divadlo Brno pro Českou televizi v televizní premiéře jako součást cyklu přenosů z českých divadel „Z první řady“. (Česká televize)
(viac)Recenzie (4)
Mně se tedy inscenace líbila. :) Hodně dává teda už předloha, ale režie se nesnaží libreto nijak znásilňovat, jak bývá mnohdy typické a vyniká tak samotný silný děj. :) Hodně povedený je motiv zrcadel, ale přiznám se, že jsem nepochopil (a nejsem jediný...) ty divadelní sedačky... Má nějaký konkrétní smysl vybrání konkrétních čísel? ()
Pro mě nejslabší Glaserova režie, kterou jsem dosud viděl. Inscenačně konvenční a nezajímavé, herecké výkony zaostávající za možnostmi brněnského souboru. A konečně: Ač oproti přenosům za normálních časů, kdy je hlediště plné diváků a postavení kamer dost limitované, měl režisér TV přenosu tentokrát luxusní podmínky, zdá se mi, že příležitost vůbec nevyužil, ba přišel mi občas poněkud bezradný... Snad se dočkáme možnosti zopakovat si inscenaci naživo. Třeba pak dojem bude lepší. ()
Tak to se dost nepovedlo. Zvuk nebyl dobrý a scéna a kostýmy až hamba. Takovou inscenaci si brněnští umělci nezasloužili. ()
Krásná hudba, ovšem provedení jen průměrné. Těžko říct, proč pěvecké výkony a zvuk orchestru působily tak nesourodě, zpěv občas zněl akusticky jako ze sudu a orchestr hřměl někdy až příliš a zatlačoval hlasy kamsi do pozadí. Možná to bylo jen špatným televizním nasnímáním zvuku, kdo ví. Rovněž scéna působila málo nápaditě, bůhvíproč se v jednu chvíli postel s Taťánou vznášela snad čtyři metry vysoko, až jsem se o Lindu Ballovou bál a vůbec bych nechtěl být v její kůži při tomto akrobatickém výkonu. Odnesla to ale jen jedna sboristka, protože ji klesající postel narazila do ohnutých zad, když cosi nestačila sebrat z podlahy ve chvíli, kdy se rekvizita se zpěvačkou spouštěla přímo do chumlu sboristek. Proč musely zpívat přímo pod ní? Takovéto naprosto zbytečné režijní a scénické momenty jsou dělány podle mne jen na prázdný efekt, aby se snad režisér cítil víc světově či co. Rovněž mi není jasné, proč slavnostní ples se odehrával v jakési dřevostavbě připomínající stodolu - že by si takto režisér představoval ruské venkovské šlechtické sídlo? Naopak mi na poměrně chudé a nudné scéně chyběly moderní scénografické postupy, jako např. videoprojekce, která dnes dokáže na operních scénách doslova divy. Myslím, že touhle inscenací Oněgina brněnská opera velkou díru do světa neudělá a že nijak nevyniká ani v ryze českém operním prostředí. Zjevná rozpačitost provedení se myslím nedá připsat jen na vrub toho, že se hrálo před prázdným hledištěm, kdy TV kamery asi ten bezprostřední kontakt s divákem nahradit zkrátka nemohou. ()
Galéria (8)
Fotka © Česká televize / Patrik Borecký
Reklama