The Ministry of Ungentlemanly Warfare

Guy Ritchie je jistota akčních filmů, tohle je opět jeho stylem vizuálně přitahující film s cool postavami a super námětem. Je to sympatická záležitost a to mi k přijemnému večeru stačí. Pochválit se musí i několik spešl killů, třeba lukem to stálo za to. A inspirace Hanebnými pancharty je znát. Slabší 4* (21.05.2024)

Zase takový ne zcela typický Gájův kousek, u něhož je třeba zejména nenechat se zmást ani totožností režiséra, jinak známého to Podfu(c)kářského Gentlemana, ani nálepkou „bejzd on dz trů story,“ ani přítomností Fleminga a údajné předlohy nulanulasedmičky a už vůbec ne identitou válečného konfliktu a šoudaunovou westernovou hudbou (tj. nenechat se vyděsit zdejšími asociacemi s Qentýnovými Paznechty), ale uvědomit si, že zde si autor prostě natočil své vlastní Postradatelné. Z této perspektivy se potom alespoň jeden já mohl spokojeně vézt na příjemně úchylné vlně testosteronové nadsázky, v níž partička psychopatických hovad s povolením zabíjet a neposlouchat rozkazy vyčóruje U-Bootí krmelec přímo pod nosem ďábelského Tila, který mimochodem i v kmetském věku ukazuje, že stále umí být naprosto ukázkový, lahůdkový Schweinger. A byť musím uznat, že i já jsem při sledování občas podvědomě hledal ovládací prvky jednotlivých členů Commandos, neb ta asociace je samozřejmě velmi silná (a kdo ví, jestli Gája sám zamlada také rád na monitoru neprověřoval náckům ledviny bowiákem a necpal je pak do sudů s benzínem), tak současně to s ohledem na charaktery ústředních (anti)hrdinů (zajímalo by mě, kolik zářezů na pažbě svého derringeru měl ten černý Hogo Fogo s nevyslovitelným jménem a Rýčr jako parafráze "Mad Jacka" Churchilla byl vysloveně dokonalý!) a výše zmíněný hudební doprovod dodávalo celému dílu lahodnou příchuť a la špagety po angloSASku, pročež po tomto večerníčku jsem zase jednou hupsnul do peřin s blaženým úsměvem v xichtě. P.S.: Doufám, že po mnoha nesmělých (ale povedených!) náznacích ve svých posledních kusech se režisér jednou osmělí a spáchá nějaký regulérní western. (03.06.2024)

Sbal prachy a vypadni a Podfu©k. Dva kousky, které Guyi Ritchiemu kdysi zajistily kultovní status. Do vzduchu jsem ale vážně neskákal. Jeho Sherlockové Holmesové mě rovněž nestrhli, Král Artuš nezaujal, přesto pak solidně potěšil s Aladinem nebo nadchnul stylovým a přímočarým Rozhněvaným mužem. Mdlá Operace Fortune pak pro mě zase znamenala solidní přešlap. Prostě Ritchie, nahoru dolů. A teď se zase držíme dole. Scénář nestrhnul, postavy jsou zaměnitelné, inspirace Tarantinem je až zoufale okatá, přitom tomu chybí nějaký vizuální highlight, nějaká pamětihodná scéna, kvůli které bych si to chtěl s chutí pustit znovu. Máme tu britskou skupinu žoldáků, která má přidělat pár vrásek na čele a ideálně rovnou pár děr do těla nacistům, Ritchie nám to místy servíruje stylově a místy brutálně, ale o trefu do černého rozhodně nejde. Chybělo mi víc humoru, chyběly mi energičtější herecké výkony (čest výjimkám, zejména Alan Ritchson). A dialogy jsou ve výsledku stejně prázdné a nezajímavé jako repetitivně padající těla nepřátel. Drobné detaily ještě jaro nedělají. (27.05.2024)

Připadalo mi, že tu Ritchie popírá sebe sama a snaží se hrát si na Tarantina. A to mu nesedí. To, co je pro ritchiovky charakteristické, tu jednoduše chybí, takže pokud se chystáte na kulometný střih, kopu hlášek a sarkastický černý humor, nechte si zajít chuť. Zůstala jen dobře natočená a slušně zahraná instantní válečná akčňárna, která snadno zapadne mezi podbně laděné filmy. Navíc tu až zoufale chyběl erkový rating. Pár potůčků krve tu sice vyteče, ale k tomu, aby si člověk řekl "To je teda nářez!" to má na míle daleko. Velké zklamání. 50% (17.05.2024)