Na Větrné hůrce

Krásne ateliéry s pozadím krajinky, ktoré dotvárajú už tak neopakovateľnú atmosféru sú vo Wylerových rukách skrátka stávkou na istotu. Jeden z najkrajších koncov, aké pozná čiernobiele plátno iba potvrdzuje, že aj Brontëho kult sa dá s úctou natočiť. No a to ručné remeslo je proste neopakovateľné a v niektorých pasážach skutočne len márne lapám po dychu. (10.09.2013)

Pro mě je nepřekonatelná verze s Ralphem Fiennesem, která mi přišla podstatně barvitější. A rozhodně ne proto, že na rozdíl od téhle barevná je. Wylerův film je pro mě statickým a ničím nevybočujícím příběhem o lásce a zradě na pozadí severoanglických vřesovišť. A dokonale neživotným, což se týká i herců, čemuž nerozumím, protože Olivier i Oberonová mě mockrát donutili k potlesku. Tady ale ne. Ten film má v podstatě všechno kromě atmosféry, šťávy a života, přesvědčivosti, díky které jsem měla u knihy i Fiennesovy verze pocit, že stojím na pokraji hluboké rokle, točí se mi hlava při pohledu do její černé hloubky, mrazivý vítr mi proniká až do kostní dřeně a slyším pláč duchů. Toho jsem se zde nedočkala. A další potíž byla, že Heathcliff v mých představách je poloviční démon, jehož nezkrotí lidská síla. Olivierův ve mně budí pocit, že by ho zkrotilo pár pohlavků a půlhodinové klečení na hanbě. (28.07.2007)

Verze s Ralphem Fiennesem na mě sice zapůsobila o trochu víc a byla také věrnější adaptací, ale tahle Větrná hůrka byla taky moc hezká. Líbila se mi hlavně skvělá atmosféra, která byla místy hodně temná a výkon Laurence Oliviera v hlavní roli. První polovina filmu mi přišla dějově trochu míň výrazná, ale druhá polovina to bohatě vynahrazuje. (18.09.2010)

Zběsilost v srdci à la 19. století (takže hlavním hybatelem temných vášní musí být nevyzpytatelný Cikán) přežvýkaná Hollywoodem 30. let (takže nevyzpytatelného Cikána musí hrát mladý Olivier) – a i když je to tak archaické, krotké a smrdí z toho divadelní šminka, snaha vyjádřit/vypořádat se s (co/čím? – řekněme svár rozumu a vášně, prázdnota duše, věci na půl cestě mezi červenou knihovnou a Dostojevským, které si po většinu dějin málokdo mohl existenčně dovolit v sobě rozpatlávat, a přece o nich Brontëová píše tak, že to dává smysl čtenářce Dostojevského i čtenáři červené knihovny) je tak opravdová, že nakonec přece jen zaúčinkuje i ve století 21., až se jeden přistihne při docela upřímném (introspektivním) zadumání nad tím, jak velké ego / jak moc prázdnou duši musí člověk mít, aby roky přivolával zpátky věci, které ten druhý přestal cítit, i za cenu utopení celé své přítomnosti a celého svého okolí ve vlastní sebelítosti a žluči. (28.10.2019)

Mysteriózním úvodem, kdy se sněhovou bouří prodírá cizinec a hledá útočiště na Větrné hůrce, kde je poté svědkem čehosi paranormálního a chce si vyslechnout příběh o nešťastné lásce, která jako by uvrhla na místo temný stín, si William Wyler musí získat snad každého diváka. Bohužel se poté snímek promění v krásně natočený romantický kýč, jehož ústřednímu páru (krásná Merle Oberon a charismatický Laurence Olivier) snad nejde doopravdy fandit, jelikož jsou oba velmi nesympatičtí - hlavní hrdinka se chová, jako by měla bipolární poruchu, a Olivierův pomstychtivý hrubián ze sebe postupně oklepe veškeré divákovy sympatie. Oba mluví o velké lásce, přesto neustále dělají vše proto, aby spolu nemuseli být. Možná v tom vězí nějaký paradox lépe patrný v předloze Emily Brontëové, kterou jsem zatím nečetl, film však vyznívá jako vyumělkovaně tragické love story (jinými slovy klasická červená knihovna), které si užijete, když se oprostíte od děje a jeho postav a budete si vychutnávat skvěle udělanou technickou stránku (právem oscarová kamera). Dojmy z toho mám jinak ale velmi rozpačité. [LFŠ 2019] (17.08.2019)