Na Větrné hůrce

(1001) Líbil se mi ten všudypřítomný vítr. Jinak ve věčném souboji různých adaptací, kdo bude (nej)větší bestií tohoto tragického příběhu, se tady tvůrci rozhodli pro Cathy, která byla opravdu nesnesitelná a povrchní a panovačná, jak to jenom šlo. Při dnešním pokusu o objektivní pohled (tedy například odhlédnutí od toho, že herci jsou skoro vždy pohlední a v minulosti to platilo stoprocentně) je nepochopitelné, proč vznešenému a hrdě napřímenému Laurenci Olivierovi všichni nadávají do špinavých nečestných bytostí. Dnes by se tomu nejspíš řeklo špatná castingová volba. Protože jsem nedávno viděla aktualizovanou adaptaci, kde byl dům a prostředí a život předveden v rámci možností co nejvíce realisticky, tak se musím trochu pobaveně usmívat nad tou idealizovanou představou života na bohem opuštěném vřesovišti - ale to je chyba(?) velké spousty dobových filmů. V tom prostu, který dostala, na mě ohromně zapůsobila Geraldine Fitzgerald, jednak proto, že Isabella byla vždycky moje nejoblíbenější postava, a potom také proto, že její výkon dle mého nejvíc ze všech herců naplňuje obsah slova nadčasový. Jinak mě nejvíce vzrušuje představa, že by celé tělo tohoto filmu představovalo pouze expozici vrcholící tím, že zhrzený milenec nad její smrtelnou postelí zakáže duši své lásky v pokoji odejít, a můj ideální snový film by obsahoval desítky let stárnutí na vřesovišti s duchem a nikdy pořádně nezavřenou bránou do zásvětí v pláních za domem. (19.08.2015)

Jsou filmy, u kterých status klasiky nechápu, a tohle je jistě jeden z nich. Obecně se má za to, že se jedná o nejzdařilejší adaptaci románu Emily Brontë (viz obsah nebo zdejší komentáře), ale pokud to někdo tvrdí, četl vůbec tu knihu? Postavy, které v ní tolik milujeme, tady v podstatě chybí. Heathcliff je démon, zlý člověk, který by pro svou lásku (vášeň?) vyvraždil celý svět. Nikoli gentleman, co s pláčem opakuje u Cathyna smrtelného lože, jak moc ji miluje. ,,Heathcliffe, odnes mě k oknu! Chci naposledy vidět vřesoviště!" A do toho tklivé smyčce. Považuji to za zradu na fascinujícím románu - fascinujícím, protože temném, drsném, nesentimentálním... Zde všechny složky působí jedním směrem k co největšímu sentimentu - romantické lokace snímané idylickou kamerou, dojemná hudba i nesnesitelně vykulené oči Merle Oberon. ,,I am Heathcliff", klíčová věta celého díla, je pro mě větou niternou, bolestivou, zašeptanou. A ne vykřiknutou za úderu blesku jako když se zrodí Frankensteinovo monstrum. Poslední záběr, v němž duchové hrdinů odcházejí ruku v ruce do nebíčka už je pak jen třešničkou. Nevadí mi zas až tolik, že Wyler příběh zjednodušil, osekal, spoustu postav vyhodil. Ale dost mi vadí, že vrstevnatý román zploštil do příběhu "Cathy má ráda Lintona, ale když se zrovna v okolí objeví Heathcliff, má radši jeho". (20.08.2019)

Knihu jsem nečetl a tak můj komentář může být trochu mimo. Melodrama s některými silnými momenty (asi nejhezčí pro mne byla ta pasáž, kdy pianistka hraje na cemballo a setkají se pohledy Katy a Heatcliffa), ale nějak mi tam chybělao víc lyričnosti a poetiky. A především v tom filmu nebyl vůbec Bůh! Což se mi v příběhu 19. stol. zdá nepravděpodobné. Na mne ten příběh působí vysloveně depresivně a mladým lidem bych ho určitě nedoporučoval... (09.08.2020)

Zběsilost v srdci à la 19. století (takže hlavním hybatelem temných vášní musí být nevyzpytatelný Cikán) přežvýkaná Hollywoodem 30. let (takže nevyzpytatelného Cikána musí hrát mladý Olivier) – a i když je to tak archaické, krotké a smrdí z toho divadelní šminka, snaha vyjádřit/vypořádat se s (co/čím? – řekněme svár rozumu a vášně, prázdnota duše, věci na půl cestě mezi červenou knihovnou a Dostojevským, které si po většinu dějin málokdo mohl existenčně dovolit v sobě rozpatlávat, a přece o nich Brontëová píše tak, že to dává smysl čtenářce Dostojevského i čtenáři červené knihovny) je tak opravdová, že nakonec přece jen zaúčinkuje i ve století 21., až se jeden přistihne při docela upřímném (introspektivním) zadumání nad tím, jak velké ego / jak moc prázdnou duši musí člověk mít, aby roky přivolával zpátky věci, které ten druhý přestal cítit, i za cenu utopení celé své přítomnosti a celého svého okolí ve vlastní sebelítosti a žluči. (28.10.2019)

Mysteriózním úvodem, kdy se sněhovou bouří prodírá cizinec a hledá útočiště na Větrné hůrce, kde je poté svědkem čehosi paranormálního a chce si vyslechnout příběh o nešťastné lásce, která jako by uvrhla na místo temný stín, si William Wyler musí získat snad každého diváka. Bohužel se poté snímek promění v krásně natočený romantický kýč, jehož ústřednímu páru (krásná Merle Oberon a charismatický Laurence Olivier) snad nejde doopravdy fandit, jelikož jsou oba velmi nesympatičtí - hlavní hrdinka se chová, jako by měla bipolární poruchu, a Olivierův pomstychtivý hrubián ze sebe postupně oklepe veškeré divákovy sympatie. Oba mluví o velké lásce, přesto neustále dělají vše proto, aby spolu nemuseli být. Možná v tom vězí nějaký paradox lépe patrný v předloze Emily Brontëové, kterou jsem zatím nečetl, film však vyznívá jako vyumělkovaně tragické love story (jinými slovy klasická červená knihovna), které si užijete, když se oprostíte od děje a jeho postav a budete si vychutnávat skvěle udělanou technickou stránku (právem oscarová kamera). Dojmy z toho mám jinak ale velmi rozpačité. [LFŠ 2019] (17.08.2019)