Lištičky

Názov rovnomennej divadelnej hry Lilian Hellman "The Little Foxes" z roku 1939 je inšpirovaný Šalamúnovou piesňou z kapitoly 2, verš 15 "Polapajte nám líšky, maličké líštičky, čo škodu robia po viniciach. A naša vinica je práve v rozkvete." Režisér William Wyler siahol po tejto adaptácii a jej "divadelnosť" pretavil do filmu obdivuhodným spôsobom. Do dlhých záberov vložil hĺbku scény, ktorá sa väčšinou odohráva v priestrannej miestnosti zámožnej bohatej rodiny a dodáva akýsi trojrozmerný obraz pre diváka. Táto obdivuhodná vlastnosť filmu vyniká v dramatických rovinách ( napr. geniálna scéna tváre Reginy a v pozadí sa jej manžel plazí pre lieky ) a dotvára obsahovú hodnotu príbehu. A ten je pritom jednoduchý. Chamtivá a bezcitná Regina v podaní perfektnej Bette Davis chce použiť pomocou bratov peniaze svojho invalidného manžela na istú investíciu, s ktorou ten nesúhlasí. Práve zobrazenie charakterových vlastností zúčastnených je pôžitkom pre filmového diváka a posúva snímok do zlatého fondu svetovej kinematografie. (05.09.2019)

Snímek Lištičky možná nemá stejně atraktivní příběh jako jiné Wylerovy filmy, protože v melodramatickém duchu rekonstruuje specifickou situaci zámožné americké rodiny v roce 1900, přičemž klade důraz na dramatickou rovinu a snaží se v rámci vyprávění co nejvíce sjednotit čas vyprávění s časem projekce. Film je totiž dramaticky postaven na několika rozsáhlých a precizně inscenovaných dlouhých scénách. Ty se odlišují od tradičního hollywoodského inscenačního modelu té doby. Dění není rytmizováno a dramatizovány primárně prostřednictvím pečlivě navazující montáže motivovaných celků, polocelků a detailů, které by pomáhaly zaměřovat diváckou pozornost na konkrétní body v obraze a v řeči postav. Až na několik prostřihů jsou naopak často inscenovány v dlouhých záběrech, kdy je veškeré napětí a formální ozvláštnění postaveno na místy až neuvěřitelně propracovaném pohybu postav v obraze. ___ Z hlediska tohoto nazírání tak není příkladná ona legendární scéna holení, kdy je obraz vrstven a zmnožován prostřednictvím odrazů v zrcadlech. Mnohem exemplárnější jsou momenty, kdy je prostor organizován v několika vertikálních i horizontálních plánech. Dominantou interiéru, kde se většina filmu odehrává, je totiž velké schodiště a horní patro, takže postavy mohou scházet dolů, odcházet dozadu a přicházet z různých stran. Klíčová je ale sekvence, kdy je postava nemocného nepohyblivého otce v centru scény a Bette Davisová s ním dlouze hovoří. Celé napětí je postaveno na pohybu Davisové v prostoru, který je z hlediska realistické motivovanosti naprosto nepřirozený, ale kompoziční motivace ho beze zbytku obhajuje a upozorňuje na něj. Neviditelnost stylu je tak postavena na samou hranici možností a pouze emocionální působivost scény a Davisové ohromující herectví diváka nevytrhává ze sledování příběhu do stavu fascinace z opojnosti filmového stylu. ____ Tento krátký text samozřejmě není recenzí, nýbrž souborem poznámek nad formální genialitou filmu, o kterém se neví tolik jako o jiných Wylerových filmech, ačkoli Andé Bazin kdysi věnoval jeho analýze celou jednu část své knihy Co je to film?.. (30.07.2007)

Zase skvělá Bette Davis jako mrcha ve Wylerově filmu podle knihy Lillian Hellman, která je povinnou četbou ve Státech. V téhle poloze na ní nikdo nemá. To musí být vrozený. Jižanská dramata ve skoro divadleních kulisách jsou opravdu americkou klasikou. Silný příběh a pravdivé vystižení ženské mysli a obecně hamižnosti. (09.07.2007)

Bette Davis hraje opět jedno ze svých žen-monster, které otravují život všem okolo sebe. Film ani s léty neztratil na přitažlivosti a osloví i dnes. Tu ženskou bych uškrtil po deseti minutách filmu, ale ona to bohužel dožije až do konce. Pojetí tehdejšího životního stylu je nám poněkud cizí, o to však bylo tehdy těžší se svobodně rozhodovat a jít za svými sny. Bez peněz to nešlo a pád na dno byl dlouhý a hrozivý. Proto lidé často skousli i nesnesitelné a byli často vězni druhých, ale i sebe samých. 80% (11.09.2011)

Vždycky, když vidím nějaký film s Bette Davis, tak si vzpomenu na písničku Bette Davis Eyes od Kim Carnes. Takhle pichlavé oči žádná herečka nikdy neměla. Taky mi dělá upřímně řečeno problém na ni koukat, i když uznávám, že herečka to byla vynikající. A tady byla přesná. Ostatní mi ale přišli takoví teatrální, nepřirození. (24.05.2022)