Ztracený víkend

Keď niekto dlhodobo a intenzívne pravidelne pije alkohol, tak jeho tvár bude tým poznačená, t.j ksicht bude doslova svietiť na červeno, pričom herec Ray Milland je ako alkoholik Don Birnam presvedčivý, ale nie je možné sa s ním doslova a do písmena stotožniť, že vidím skutočne jestvujúceho človeka posadnutého touto takmer nevyliečiteľnou chorobou. Rayov výkon je dostatočne mrazivý, účinný, reálny, skrátka ukazuje človeka, z ktorého sa stáva TROSKA ! Hrá spisovateľa a darebáka zároveň, keď rozpráva barmanovi príbeh ako začal piť... Príkladná scená z opery. Vlastne pohárikom BOURBONU si myslel, že bude mať čisté myšlienky pri písaní, tak začal pravidelne popíjať, z čoho sa stala závislosť, bez ktorej si nedokáže predstaviť svoj život, lebo aj pri svojej novej známosti s atraktívnou Helen, s ktorou sa spoznal náhodou, lebo v opere sa im nechtiac vymenili kabáty, tak pri konverzácii mu vypadla fľaša, ktorá sa rozbila na franforce. Jeho brat Wick už ani nevie, ako ďalej. Nepomáha nič a nikto. Majú ísť spolu s Wickom na víkend k rodičom, bohužiaľ, namiesto toho volí deštruktívne zničujúce nasávanie, ktoré hraničí s debilitou, neváha žobrať, založiť písací stroj, len, aby mal čo chľastať. Tak posadnutý, že nebyť Helen, spáchal by samovraždu, na záchytke sa zdrží len na moment. Billy Wilder priniesol nekompromisnú štúdiu človeka posadnutého alkoholom, čo sa z neho stáva, kým bude, alebo ako dlho sa dá takto žiť. Nie je dobré byť totálnym abstinentom, ale zase nie je dobré kupovať každý deň BUTYLKU, áno, aj takých ľudí poznám ! Ja pijem minimálne, pri tomto filme som sa len usmieval, lebo nemám s tým problém, vďaka Pánu Bohu za to, že nie som ako Don Birman, alebo milióny iných závislákov, ktorí nemajú svoju mieru, lebo niekto by vypil aj Moldavu, pokiaľ ponúkaš, tak pijem - Vo svojej blízkosti viem rýchlosťou svetla určiť týchto jedincov, je ich tu plná riť. Film je dôkladným prispením do duše alkoholika, ktorý prepadol tejto chorobe a má jedno jediné šťastie, že mal oporu, ktorej nebolo jedno, čo praktizuje človek, ktorý nerozlišuje absolútne nič okolo seba ! Kvalitný scenár, réžia, Ray Milland, Jane Wyman, týmto snímkom si drzý Wilder dovolil dosť, ukázal skutočnú PRAVDU, a je parádne, že drzosť mu nechýba, lebo je správe servírovaná ! (29.09.2015)

Nejzajímavější na ZTRACENÉM VÍKENDU je jeho stylizace [film je “realistický”, co se týče jeho tematické otevřenosti, nikoliv stylu] někde na pomezí filmu noir a německého expresionismu. Nicméně, pokud bych měl vybrat nejlepší film klasického Hollywoodu na téma závislosti, volil bych spíš sinatrovku THE MAN WITH THE GOLDEN ARM. Preminger byl jednak lepší režisér a navíc do svých postav vkládal víc víry v jejich dobré vlastnosti, čímž získávaly na plasticitě – to ve srovnání s Wilderovým “osvědčeným” mixem cynismu, špatných vlastností a sebevražedných tendencí. (25.05.2006)

Tak toto bolo až hrôzostrašné zobrazenie človeka ovládaného alkoholom. V niektorých momentoch (nočná scéna v liečebni) mi prišlo špatne. Nejeden krát sa mi hrdinovo skľučujúce trápenie dostávalo pod kožu. Vďaka tomuto realistickému a ponurnému pohľadu na tento sociálny neduh i hereckému výkonu Raya Milland musím hodnotiť Stratený víkend ako jeden z najlepších Wilderových filmov. (16.11.2012)

Jůchů, bouchnu si šampáňo! Smrtelná jízda alkoholikova zabalená do pohádkového hávu. Ale jo, proč ne… odlehčení delirickému tématu sluší. Negativa snímku si strčím za klobouk, neb ho vlastním a tak si to můžu dovolit. Pozitiva zmíním a vyzdvihnu, tedy – každý sám za sebe se musí rozhodnout, co chce, jak to chce, kam míří. Nikdo jiný to totiž neudělá. Tisíce rad a doporučení nezmůže zhola nic. A o tom to celé je, udělat to těžké rozhodnutí, napřímit se a prát se, já, za sebe, za svůj život. P.S. Taky hodím zapálené cígo do nalité sklenky a budu chtít po boku Helen. Ona je držák a vytáhne mě z toho! (22.07.2016)

Film z roku 1945. Zde si zahrál RAY MILLAND opilce tak věrně, že se mi chtělo tehdy z kinosálu utéci. Nikdy jsem něco takového neviděla, u nás se nepilo. O škodlivosti alkoholu jsem samozřejmě věděla, ale vědět a vidět je velký rozdíl. Když jsem včera po 65 letech film znovu viděla, uvědomila jsem si tu hrůzu ještě silněji. Nejsou to opilci... jsou to velmi těžce nemocní lidé, do tohoto stavu se však přivedou VLASTNÍ VINOU a velmi slabou vůli vůči své osobě. (15.05.2013)