Réžia:
Joachim TrierKamera:
Kasper TuxenHudba:
Ola FløttumHrajú:
Renate Reinsve, Anders Danielsen Lie, Herbert Nordrum, Maria Grazia Di Meo, Hans Olav Brenner, Deniz Kaya, Vidar Sandem, Olav Stubberud, Gisle Tveito (viac)Obsahy(1)
Čoskoro tridsaťročná Julie stále hľadá svoje miesto vo svete a experimentuje, zatiaľ čo jej starší priateľ Aksel by sa rád usadil a začal novú životnú etapu. Veci sa skomplikujú, keď zvedavá Julia prenikne na večierok, na ktorom stretne mladého a okúzľujúceho Eivinda… Film na pomedzí drámy a komédie rozpráva vtipne, pravdivo a s citom o vzťahoch a živote v čase, keď môžeme mať takmer nekonečné možnosti, a napriek tomu si pripadať ako najhorší človek na svete. (ASFK)
(viac)Recenzie (245)
Miluju Skandinávské filmy. Vždy mají mistrnou psychologickou a emocionální stránku. První půlka filmu je hodně vztahová, ale Skandinávsky, takže realisticky. Ne americké píčoviny. Je to gritty, reálné, uzemněné, osud si hraje s hlavnímy hrdiny... hlavní hrdinka neví co chce a neustále kmitá mezi rozhodnutími. Bude jí skoro 30 a pořád ještě neví, co chce. Už si vybere jednu cestu, chvilku na ní jde, ale pak se rozhodně - ooops, tohle nejsem já, musím si najít jinou kariéru/borce/život. V druhé půlce mi film připomněl pomíjivost života a že všechno může ze dne na den skončit. Měl bych začít žít víc, a hned teď. Taky mi film připomněl, jak život může vyjebávat. Hlavní hrdinka je asi lehce feministická, ale nic hrozného. Řekl bych tak Skandinávská norma. Později se v TV debatě s jedním z hrdinů ukáže pravá blonďatá feministka, se kterou hrdina vede přesně ten typ debaty, kterou bych na ní vyložil i já, takže u mě proběhla identifikace s ním, i když je mu přes 40. Film má i velice zajímavou psychedelickou sekvenci, která je realisticky zpracovaná. Pouze v Midsommaru jsem viděl podobně dobře zpracované efekty houbiček. Tady prvně nastane pohyb podlahy a splývání těla s okolím a pak je hrdinka vystřelena do tripu hluboko do svého Nevědomí. Celá ta sekvence je napuštěna hlubokou symbolikou, kterou ale i běžný divák dokáže zpracovat. Poslední kapitola má název: Everything comes to an end. And oh yes, it does. ()
Na první pohled jenom další konverzační vztahovka s uzavřením jako z klišoidního hollywoodského jogurtu. Ale první, na co jsem následující ráno po probuzení myslel, a že intenzivně jako bych je osobně znal, byli ON a ONA. A na jejich příběh, co si vzájemně dali. Scéna se západem slunce mě bolí doteď. Kdy naposled jsme viděli natolik trefný a úpřimný partnerský film? Joachim Trier je vnímavý psycholog s unikátním smyslem pro drobnokresbu postav, kterou umí navíc ozvláštnit milými filmařskými nápady - zastavení času v momentu zamilování se nebo výstižné animované vykreslení houbičkového tripu, ovlivněného tíhou aktuálních životních myšlenek. Vynikající herecká dvojice Renate Reinsve a Anders Danielsen Lie. ()
Oscar 2 nominace: Cizojazyčný film, Scénář ... ... ... Zlatá Palma - výběr ()
Hodně neuchopitelný film. Vypadá jako komedie, ale ve skutečnosti se jedná o takové artové mírně neosobní drama. Třicetiletá Julie neví, co chce. Na svůj věk asi klasika, nicméně by ji to už mělo pomalu dojít. No a tak jí potkávají trampoty a trápení života tak, jako nás všechny, ale i něco navíc. Chvílemi to působí vtipně absurdně, aby to přes průměrná dramata skočilo na něco, co je emocionálně alespoň zajímavé a smutné. Jenže se tu podle mě hrozně střídají emoce. Výsledek je nakonec takový, jak jsem řekl na začátku. Neuchopitelný a možná navíc i emocionálně dost rozporuplný. Na Skandinávce nezvyk. ()
Název slibuje více, než film přinese a vlastně i ukaze. Nevyrovnaný člověk je ta žena. Herecky jde o zajímavou podívanou s pestrou paletou pocitů, tohle zvládla Renate Reinsve s přehledem. První polovina snímku je výborná a vygradovaná zhoubovanou anální hvězdičkou. Pak snímek přejede na jinou vlnu a pomale pluje po sentimentální vrstvě až k závěru a trochu stahuje výsledný zážitek. 70% ___ Šary Vary 2021 ()
Fajnově provedená romance z pohledu třicátníků v dnešním světě, která se zaobírá tím, jak jsme dnes zahlceni, až je těžké se vůbec v tom všem najít. Celou dobu šlo o příjemnou, vtipnou a zábavnou podívanou, která se pro mě extrémně vyhoupla v poslední půlhodince. Opravdu hutný vyvrcholení, znázorňující skutečně krásně vztah dvou lidí, kteří k sobě něco cítí a cítily, ale už nejsou spolu. Je mezi nimi plno nevyřčených a nespravedlivých věcí, avšak si až moc užívají vzájemnou přítomnost. Celé to pozvedává hlavně provedení, kdy takto krásně, zajímavě a originálně zpracované momenty jako intelektuální a emocionální nevěra, chuť být s někým jiným nebo rozchod jsem dlouho neviděl. Prostě parádní pecka, která mohla být v té první hodince o něco silnější! 8/10 ()
Nejhorší rozhodnutí je to, které se nedá kdykoli změnit. ()
JULIE JE ZE SEBE ZKLAMANÁ… Sonda do lidských duší a vztahů jedný generace… Taky mně bylo (kdysi) 30. Bohužel (bohudík?) jsem měl jiný problémy než Joachim Trier. Chápu, že se může (jakože) zastavit čas, když chci píchat s někým… po kom toužím… ale já na tyhle vztahový filmy nejsem. A ještě navíc, když do nich narvou metafory… /// -------------- POD ČAROU: ------------------------------------------------ 1.) Film (spolu se snímky „Repríza“ (2006) a „Oslo, 31.srpna“ (2011)) spadá do tzv. „Osloské trilogie“ . 2.) Snímek získal uznání kritiků po celém světě. 3.) Thx za titule „vasabi“. /// PŘÍBĚH *** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ne ()
Autentický a velmi silný film o životě, jeho očekávání, o naplnění a zklamání. O myšlenek z minulosti, které nás doprovází celý život. Partnerskou vztahovku má mladší Trier dokonale vystudovanou, jeho optická stopa a citlivost dokonale rezonuje. "Co kdyby" si člověk říká tisíckrát za život, i tak obětuje cokoliv, aby dostal naplnění které mu říká srdce. Konečně jsem se duchem vrátil do festivalového nádechu - děkuji Joachime. ()
Nejhorší člověk na světě má po filmové stránce bezesporu hodnotu. V určitých částech jsem dokonce měla pocit, že se dívám na něco tak úžasnýho, že to snad ani nejsem schopna v daném moment pojmout. Hra s hudbou, zvukem a tichem byla prostě dokonalá. Stejně tak kamera a vizuální stránka filmu. Některé rozhovory, momenty jsou - bože můj - tak strašně dobrý a příjemně odvázaný. Výběr herců fantasticky doplňuje vizuální část, o které jsem mluvila. A přesto jsem si tolikrát zapřála, aby už byl konec. Aby kapitoly ubíhaly rychleji, a aby dál a dál neztrácely svoji původní svěžest. Aby se nepotápěly do nedýchatelna. Doslova jsem prahla i po tom nejmenší vtipu, abych se na chvíli zbavila zátěže. Film, ve kterém spatřuji střípky geniality, ale taky k němu cítím až mučivé nepochopení. ()
Název je sice dost zavádějící, ale je to místy poutavá návštěva Skandinávie, kde třicátnici můžou pracovat jako pomocná síla v kavárně nebo knihkupectví a v klidu vyžijí. Problémy si tedy musí vytvořit sami ve vlastní hlavě a díky hromadě volného času i zážitkových drog se jim to také podaří. Závěrečné citové vydírání v nemocnici už bylo zbytečné. ()
Čekal jsem to zajímavější a dramatičtější, ale dalo se. ()
Zajímavý, zručně natočený pokus o generační film, jehož přijetí nebo odmítnutí do značné míry závisí na tom, zda jste, respektive zda se pokládáte, za součást oné generace, která je předmětem zájmu režiséra. Když už jsme u Joachima Triera, je to z mé strany pochopitelně spekulace, ale vsadil bych se, že do postavy Aksela vtělil pořádný kus sebe sama. Právě nešťastný Aksel je mi věkem a životními postoji nejbližší a nejsympatičtější postavou. Jeho mediální souboj se vztahovačnou feministkou považuji za nejzábavnější i myšlenkově nejhodnotnější moment snímku. Příjemná Renate Reinsve hraje (pro mě) nepříjemnou, protože roztěkanou a citově nestálou Julii, která se hledá vlastně až do závěrečných titulků. Je představitelkou stále se rozrůstající skupiny, co důležitá životní rozhodnutí odkládá pokud možno co nejdéle, hlavně proto, že život na sice čím dál více ekonomicky dýchavičném, ale stále ještě proklatě bohatém Západě přináší (zdánlivě) nekonečné množství příležitostí a bezrizikové experimentování. Jen málokteří si uvědomují, že tenhle svět a z něj plynoucí životní strategie díky ekologické krizi a bezprecedentně rychlému přesunu bohatství do vzmáhající se východní Asie nenávratně končí. Množství témat, které Joachim Trier ve svém filmu nadhodil, dává každému divákovi šanci najít si "to svoje". Celkový dojem: 75 %. ()
„Já nevím, jestli chci děti. Jako bych nikdy nic nedokázala dotáhnout do konce. Přecházím od jedné věci k druhé.“ Tohle prohlášení hlavní hrdinky naprosto přesně definovalo její rozpoložení a zároveň většinu filmu. S Julií jsem vnitřně malinko bojoval. Místy jsem jí velmi dobře rozuměl, jindy zas o něco méně a dával za pravdu spíš jejím partnerům (tedy především Akselovi). V každém případě mě tahle generační výpověď velmi zaujala, bavila a za slabší bych označil právě pouze to občasné mnou nepochopené chování hlavní hrdinky. I závěr mi přišel dost střízlivý. Nicméně, tou „komedií“ v žánrech se nenechte splést, až na pár úsměvných míst je to čistokrevné, hodně pocitové drama. Takové, jaké Joachim Trier opravdu umí točit. Jeho Repríza a především Oslo, 31. srpna se mi sice v tomhle ohledu dostaly pod kůži o trošku víc, přesto režisérův nejnovější počin vidím na solidní 4*, za mě spokojenost. „Určitě si o tobě pamatuju věci, které jsi zapomněla.“ - „A naopak.“ - „Ano, to možná taky. Až umřu, všechny tyhle věci o tobě odejdou se mnou.“ ()
Veze se to tak moc na všech bezpečně líných klišé o messy mileniálech, až to i přes působivé finále, které mimochodem oddře jiná postava než protagonistka, nic neřekne. ()
Patříte mezi fanoušky seriálové pecky Potvora aka Fleabag? Tak to by vaším očím neměla minout norská pecka Joachima Triera, jež je také sondou do života čerstvé třicátnice, která moc neví, co se životem a má dost osobních problémů. Stejně jako britská hrdinka Phoebe Waller-Bridge, i ta norská umí být správně drzá i zatraceně vtipná. A Renate Reinsve, jež si za svůj výkon odnesla hereckou cenu z Cannes, je opravdu famózní. Nejhorší člověk dokáže skvěle střídat neskutečně vtipné a trefné momenty s těmi citlivými a vážnými. A jelikož jsme v Norsku, dokáže být ve vážnějších rovinách ještě podstatně drsnější a realističtější. Snímek už sice ke konci malinko ztrácí tempo a na někoho by mohl být až příliš melancholický, na mě ovšem tato sonda zafungovala dokonale. ()
Nenápadně rafinovaný film, který na pozadí onoho stereotypního "hledání svého místa ve světě" vlastně nehystericky a s milou, nepřetaženou uštěpačností, byť zároveň s existenciálním smutkem obnažuje, že ve světě, jehož biosféra i sociosféra se rozpadá, ve společnosti, kde je každý na všechno sám a všechno mu jen bere čas a odvádí pozornost, ve skutečnosti ani moc nedává smysl si doopravdy hledat místo, odkud bychom mohli využitím svého potenciálu přispívat k vyššímu celku a vyššímu dobru, aniž bychom si něco nalhávali, aniž bychom cítili absurditu, marnost z vědomí, že se to nedaří. *** Film chytře klame: zdánlivě sledujeme osobní mikrodrama, mladou (ale právě že ne už zase tak mladou) dívku, která řeší sebe samu, vztah se zralým partnerem schopným ocenit její výjimečnost (dřív než ji dokáže chápat i ona sama, zatímco on o hloubce té jejich tragédie špatného načasování ví) i být kritikem a rebelem, a vztah s romantickým klukem, který ji k žádnému vymezování se nenutí. A Julie sama nemá analytické schopnosti, ale má intuici, a tak ji sledujeme, jak se v ničem necítí správně, jak se v tom plácá a zdánlivě jako by nevěděla, co vlastně chce... A na pozadí toho, co se nám zobrazuje o společnosti a o světě, o Juliiných reálných možnostech, si můžeme sami dělat obrázek, jestli je to její osobní problém, jestli opravdu dává smysl do takového světa a společnosti chtít správně zapadnout, mít v něm děti, pracovat v něm, ať už v kavárně nebo v knihkupectví, či dělat kariéru nebo umění - a nebo rebelovat... Vždyť vidíme, kam to přivede Aksela, který jediný asi dřív než ona chápe, že je to celé otázka ještě mnohem zásadnějšího načasování než minutí se jich dvou, ale i minutí se se smyslem práce, výchovy, hodnot, významem hovoru, sdělování, snahy o dialog atd. v dnešní roztěkané post-faktické době, která nemá na smysl sdělení ani konání čas... A že ta zásadní hádanka, kam patřím a co ze mě má být a proč, v téhle době, stavu světa a systému, který jsme si na sebe ušili, ve skutečnosti nemá dobré řešení.... Možná jediné, co se dá s notnou dávkou štěstí zjistit, je, ke komu patřím - a v tom se spolu Aksel a Julie o fous minuli - a pak už jen, ke komu všemu nepatřím. Vzato kolem a kolem, je to vlastně dost odvážný a hořký film, kritický. *** (Viděno v brzkém odpoledni ve Velkém sále Světozoru). *~ ()
Sexy název, ale spíš by tomu sedělo víc “Normální lidi”, kdyby si to už pro sebe neukradla Sally Rooney. Film o neustálém hledání sebe sama. O třicítce. O partnerství. O ztrátě. O útěcích, když jde do tuhého. O tom chtít víc, ani ne tak od sebe, jako od ostatních. O emocích, ale nikdy ne o (sebe)lítosti. Že by každý mileniál byl tak trochu Bambi? Hodně to ke mně promluvilo. ()
Aby bylo pro začátek jasno, ano, jsou s Larsem vzdálení příbuzní, ale nemají žádné blízké vztahy. Joachim Trier každopádně znovu láká na svou autenticitu v látce, ve které je opět hodně otevřený. Nabídne pestrou paletu motivů a pocitů, protože jeho sarkastická hlavní hrdinka se zatím nechce usazovat a hledá své místo i štěstí v životě, v čemž se nejspíš pozná hodně diváků. Rozverná Julie ráda experimentuje, a pořád neví, jakým směrem se v životě vydat. Ostatně už na studiích skákala z jednoho oboru na druhý. A u vztahů to nebylo jiné. Pak ale potkala staršího komiksového autora. Jakmile se ale blíží třecí plocha, stahuje se do ústraní. Trier, který je v problematice vztahových očekávání nenásilný, dokáže dokonale přepínat mezi humornou a vážnou notou. Jeho vyprávění plyne přirozeně, v mnohém se pak neschovává za roh. A to, že je v závěru možná až příliš melancholický, mi nevadilo. Renate Reinsve je skvělá, s očima dovede zázraky. ()
Problémy ľudí, ktorí všetko svoje osobné šťastie hľadajú vo vzťahoch. Bravo. Film (a realita všade navôkol) je jasným dôkazom, s akým úspechom sa to deje. Ako čerešnička na tortičke prichádza vkus hlavnej hrdinky. Nóri vo všeobecnosti vyzerajú dobre, solídna výška (vďaka množstvu skonzumovaných rýb), pohľadné tváre. No ale títo dvaja figuranti, osudové lásky jej života?! Potom mi však došlo, že film sa zrejme snažil o maximálne priblíženie k realite. Nuž a tá je šedá, to vieme. V konečnom dôsledku naozaj jeden z najvýraznejších počinov poslednej doby. ()
Reklama