Macbeth

„We are yet but young in deed.“ Videl som 115 min. verziu, Wikipédia píše 107 min. Najprv tajuplná hudba celých 8 minút. Obraz začína až v deviatej a ideme do tajuplnej básničky, z ktorej sa stáva recept čarodejníc. Herci odviedli dobrú robotu, ešte ich nevidno a svojimi hlasmi už dodávajú filmu atmosféru. Po tomto čarodejnom prológu nasledujú open subtitles ale aj s tým, kto hral akú rolu, čím nastávajú menšie spoilery. Orson Welles v hlavnej úlohe bol sám sebou ako režisérom výborne herecky vedený. Herečka hrajúca Macbethovu ženu tiež odvádza celkom fajn výkon. Ostatní herci tu nemajú toľko priestoru, ako títo dvaja, aj keď u niektorých charizmu cítiť. Navyše, reakcia muža (napísaná scenárom) na zabitie svojej ženy a detí mi tu nepríde emočne vierohodná. Komediálna hudba mi ani ku pripitému Macbethovi nesedí. Vraj Shakespearov dialóg ostal, čo sa dá badať na zastaralom spôsobe používania niektorých dnes nepoužívaných slov, ktoré trochu komplikujú radosť z dialógov. Slová sú v nej také, až pripomína švédčinu. Kamera uhýba pred krvavými scénami, ktoré sú vo filme. Tieto negatíva vytvárajú nudnú atmosféru, a zabraňujú trochu prežívať niečo zaujímavé s postavami a ponoriť sa do nich. Film ma nudil, ale pripisujem to aj prispôsobeniu sa normám danej filmovej doby. Je tu akcia, násilie, výčitky svedomia aj surrealizmus, no nič z toho tu nepadlo na úrodnú pôdu. Najdesivejšie obrazy prichádzajú v posledných 12 minútach. Pomaly sa hompáľajúci obesenec zavesený vysoko na skale či rozkazy šialeného kráľa, v moci a duševnom stave osamoteného, na ktorého sa pozeráme zvrchu. Celkovému dojmu to ale veľmi nepomáha. Jazykové okienko: trumpet-tongued; be-all and end-all; hark; alack; ay; enow; lily-livered. (27.03.2021)

Skvělá, vizuálně vyšperkovaná adaptace Shakespearova dramatu, které řadím mezi své nejoblíbenější. Nejvíce fascinující je v Macbethovi pojetí zla, které je velmi dobře vystiženo hned ve dvou rovinách. Jednak ve vývojové křivce – velké dobré věci, stejně jako velké věci zlé rostou z maličkostí. Pokušení k špatnosti se vždy rodí uvnitř hlavy. Jeho temné, zpočátku sotva slyšitelné našeptávání člověka pozvolně svazuje a nutí ho k obsedantním návratům k myšlenkám na činy, které pokud se myšlenky včas nezarazí, nakonec následují. A tak semínko zla může postupně vzklíčit v celý les zrůdností a nenávratných katastrof. Druhým fascinujícím filozofickým postřehem je klamavost zla, které za rouškou zmrzačených polopravd slibuje člověku tak dlouho veliké věci, až ho nakonec jeho vlastní posedlost po těchto "velikých věcech" dříve nebo později pozře za živa. (15.01.2018)

Ano, taky jsem na tom byl v kině Ponrepo, kde tento film dávali bez titulků - a porozumět shakespearovské angličtině, ještě při oné příšerné kvalitě zvuku, byl výkon vskutku herojský (a upozorňuji, že heroj nejsem :o). Nicméně se jedná o film nádherně nasnímaný, se spoustou vizuálních nápadů, takže je stále se na co dívat. V podstatě mi to přišlo jako klasický film-noir, v poněkud nezvyklých kulisách (tento snímek je opravdu neuvěřitelně tmavý a vyžívá se v hrátkách se světly a stíny). Jinak stopáž je překvapivě krátká - všechny verze Macbetha, které jsem v životě viděl, mívaly aspoň dvě hodiny. Tady jde všechno jedno dvě... (09.11.2005)

Moja prvá skúsenosť s Macbethom. Prekvapila ma vysokoatmosferickým spracovaním, ktoré by som u filmu z roku 48 nečakal. Taktiež sú zaujímavé štúdiové kulisy, no a charizmatický Welles je v roli despotického vládcu skvelý. U tohoto kráľa by si psychiatri zgustli a z fleku by vysypali niekoľko diagnóz. Na sledovanie je film náročný, hlavne čo sa týka sledovania monológov a dialógov, ako by ich písal sám Hviezdoslav. Silná atmosféra ale strháva pozornosť k sebe. (13.03.2016)

Není to jen o fantastických Wellesových grimasách, pohledech plných zarputilosti. Je to o celkovém ztvárnění prostoru. Je evidentní, že film byl natáčen ve studiu. Často vidíme stín odrážející se na obloze za hrdiny. Welles si je tohoto nedostatku vědom, a využívá ho ve svůj prospěch. Mlha, světelné efekty a stíny na pozadí evokují Murnauovu nebo Ejzenštejnovu hru se stíny. Epičnost tak vyvěrá z minimalistické zkratky. (25.11.2005)