Spolok mŕtvych básnikov

Nádherný film, osvojení jehož poselství by měl být výchozí hodnotový bod pro kohokoliv (kdo uvažuje o jakékoliv formě pedagogické dráhy). V druhé řadě pak přehlídka několika talentovaných mladých herců, zaštítěných jedním z nejdojemnějších hereckých výkonů mistra Robina Williamse. 90% (04.12.2014)

Jak jen to ten Peter Weir dělá? Kolik pravdivých slov a emocí dokáže dostat do jednoho dvouhodinového filmu? A vlastně do každého svého filmu. Ať vypráví o škole chlapecké či dívčí, vždy mě dokáže jeho příběh pohltit a podivně „nalomit“. K mému setkání se Společností mrtvých básníků došlo sice poměrně pozdě, nicméně toho dlouhého čekání nelituji – viděla jsem film v ten pravý čas. Viděla... a pochopila. Tváře, jenž neznám, ale jejichž myšlenky mi rozhodně nejsou cizí. Skupina mladých lidí, třída jako každá jiná. Je zde frajírek, obrýlený kluk v první lavici, nadějný herec i zasněný mladík s duší básníka. A také učitel, který je probudí. „Carpe Diem. Seize the day.“ Jsem ráda probuzená. A tenhle film mi to znovu připomenul. "I went into the woods because I wanted to live deliberately. I wanted to live deep and suck out all the marrow of life... to put to rout all that was not life; and not, when I came to die, discover that I had not lived. " (17.11.2007)

Príjemne plynúca komorná dráma zo školského prostredia, kde bol pozitívny prístup k vzdelaniu tou najlepšou možnou alternatívou do života. Robin Williams je prototyp spontánneho a dobrosrdečného učiteľa, po akom neraz celé generácie túžia a predsa jeho svojské metódy výučby, schopné vyvolať u žiakov úprimný obdiv k sentimentálnym básnikom, sa neprávom stávajú tŕňom v oku mnohých neprajníkov. Záverečná scéna ma donútila pridať piatu hviezdu a povzdychnúť si nad nevyhnutnými, no predsa bolestnými tragédiami. (24.07.2010)

Napoprvé, kdysi na prahu dospělosti, mě tenhle film naprosto uchvátil... Ovšem zopakování po pár letech mě přesvědčilo, že plný počet hvězdiček by z mé strany bylo přeceňování. Najednou mi to nepřišlo až tak hluboké, spíše patetické, a chvílemi jsem se nudila. Jsem zvědavá, co řeknu napotřetí :-). Zatím slušných 80%. EDIT 2019: Napotřetí jsem nedokoukala, míra a intenzita patosu pro mě byla ekvivalentem prostředníku vraženého hluboko do krku. (29.01.2009)

Srdcová záležitost, takové jemné lyrické čarování s emocemi. Ten příběh o tíze zodpovědnosti a vymanění se z vůle rodičů určitě není povrchově nijak strhující, vždyť se spousta náznaků neděje okázale na očích, ale tak nějak ve druhém plánu. Zvrhlost anglické nápodoby akademismu Weir nádherně demonstruje na strašlivé pozitivistické předmluvě čítanky poezie, která činí estetiku měřitelnou a symbolizuje svět prestižní soukromé střední školy. A do tohoto prostředí vchází člověk s básnickým příjmením Keating, který vede studenty k vlastnímu čtení, k neměřitelnému prožitku ze slova i z vlastních činů. Je zvláštní, že odpověď, zda jsou sedmnáctiletí chlapci připraveni na samostatné myšlení vlastně díky tragédii v závěru zůstává otevřená, ale divák i tvůrci se jednoznačně staví na stranu svobodomyslnosti – a tedy Johna Keatinga. Ale právě trhlina, která se otevírá mezi bezstarostným CARPE DIEM a jeho následky, pro mě osobně vytvořila nejsilnější dramatickou linku filmu. Linku, která narozdíl od mnoha dalších nemá jasné ano, nebo jasné ne. Což je vlastnost, pro kterou mám rád básně. Peter Weir pojal film vizuálně skutečně štědře, lyrické celky přírody jsou nádherné, fantastické je i vizuální ztvárnění Snu noci svatojánské. Vůbec zvolený vypravěč funguje dokonale, vtahuje do děje, s malými výjimkami nenudí a neklouže po povrchu vztahů. Williams je tradičně skvělý a stejně tak mladí mrtví básníci. Ačkoli Weir ukazuje jen to, co věděli dekadenti a celé básnické generace před nimi – že vysávat život do morku kostí někdy znamená se tou kostí zadusit – přesto je jeho Společnost vizuální básní, která ke mně hovoří čistou a jasnou stavbou. (02.01.2008)