Sedemnásť zastavení jari

Nejčastější srovnání, a zároveň poslední, které by mne v souvislosti se Sedmnácti zastaveními jara napadlo, je srovnání s Jamesem Bondem. Jednak Vjačeslav Tichonov je lepší herec než kterýkoliv z představitelů agenta 007, druhak tohle není žádná dobrodružná špiónská akce. Nabízí se také srovnání s Kapitánem Klossem, který má sice velice podobný příběh a některé dílčí motivy, ale je pojatý úplně jinak. Sedmnáct zastavení jara je spíše poeticko-psychologický obraz posledních dnů Třetí říše – výstižný obraz doby, v níž byl neskutečný rozdíl mezi tím, co se říkalo, tím, co se dělalo, tím, v co se věřilo a tím, co se říkalo, že se věří. Špionský příběh slouží spíše k rozehrání komplikované psychologické hry než k předvádění skvělosti našich skvělých rozvědčíků (jak se říká – špioni jsou jejich, rozvědčíci naši). Pro využití psychologické hry využívá Taťána Ljoznova mnoho originálních a zajímavých filmařských postupů (Hitler snímaný z perspektivy stenotypistek v prvním díle, závěr třetího dílu - asi vůbec nejlepší seriálová smrt -, skvělý závěr celého seriálu...) a snad poněkud příliš také postavu vypravěče, který neustále komentuje psychologii postav – na druhou stranu, mnoho replik vypravěče je sice zbytečných, ale většina z nich pomáhá k pochopení poněkud složité psychologické struktury seriálu. Ze začátku mne vypravěč štval, pak jsem si na něj zvyknul jako na součást koloritu a mnohdy důležité doplnění příběhu. Kvality seriálu podtrhují také skvělí herci (samozřejmě především Vjačeslav Tichonov, ale i Rostislav Pljatt v roli pastora, Nikolaj Prokopovič v roli Himmlera, Jurij Vizbor v roli Bormanna, Tabakov v roli Schellenberga, poněkud orwellovsky děsivá Olga Sošnikova jako Barbara Krein) a vynikající hudba (zvlášť klavírní úvodní skladba, u závěrečné písně se mi sice líbí melodie i text, ale ne interpretace). Samozřejmě, je to ideologicky zabarvené, ale o nic víc, než jsou válečné filmy západní produkce (mávání stárspringldbannerem a přísahy věrnosti vlajce jsou úplně stejně nechutné) – a v rámci ideologického zabarvení si seriál dovolí leccos, co si sovětské filmy normálně rozhodně dovolit nemohly – například kněze jako jednu z hlavních kladných postav nebo onu geniální scénu v prvním díle, kdy se u Himmlera postupně prolínají tři propagandy, aniž by mezi nimi byl jakýkoli rozdíl v pravdivosti a klamavosti... Pro tuto originálnost a působivost a bez jakékoli nostalgie u mne seriál jde do Top 10. Charaktěr nordyčskij, tvěrdyj. (23.05.2010)

V polovině pátého dílu jsem to stopnul. Bohužel nemohu sdílet nadšení ostatních. Nebetyčná nuda, děsně se to táhne, vůbec to nemá žádnou gradaci, Tichonov je totálně bez výrazu a nesledávám u něj žádné charisma... velké zklamání... Je mi jasné, že to nemá být žádná bondovka a že tedy nebudou žádné akční scény, ale přece příběh se musí nějak vystavět, musí nějak gradovat. V jednotlivých epizodách není špetka napětí. Kupříkladu ve čtvrtém díle spolu promlouvají Tichonov a Tabakov, po čemž Tichonov stojí u řeky a v duchu si říká, že ho skoro odhalili. No nebýt tam ten vnitřní hlas, tak vůbec netuším, že šlo Tichonovovi o kejhák. Neboli není tam nějaká gradace scény... (01.06.2015)

Seriál běžel na našich obrazovkách v dobách hlubokého socialismu a byla to ta světlejší chvilka. Byť z nenáviděného Ruska, byl kvalitní jak obsahem, tak formou. Otto von Stirlitz, který se svými schopnostmi dostává v hierarchii nacistické armády až k samotným špičkám, je ve skutečnosti příslušník ruské výzvědné služby. Neustálý tlak na osobu ruského kapitána podávat co nejčerstvější informace do ruska a zárověň se neprozradit nedodržením oddanosti k německému zřízení je stěžejní osou celého výborného seriálu. Účast ruských hereckých špiček jenom podtrhuje kvality snímku. (03.04.2003)

Jo, proste Otto Von Stierlitz rozhodne patri do vseobecneho rozhladu, bez debaty. Je to aj akysi sovietsky pokus odpovedat na Jamesa Bonda a bondovky. Podla knih Juliana Semjonovovovova sa ulohy Stierlitza zhostil Vjaceslav Tichonov /Bondarcukova Vojna a Mir seria/ , ba dokonca mal po vzore 007-ky aj svoj oblubeny napoj. Len sa rychlo nepamatam, co to bolo, ale nieco z tejto trojice : kofola, konak alebo dzus s vodkou. Uz neviem presne, je toho fakt vela a vsetko sa neda pamatat. 80 % (13.04.2016)

SEDMNÁCT ZASTAVENÍ je ne ruskou, ale světovou klasikou svého žánru. Zpravodajsky dobře informovaný Julian Semjonov vytvořil vděčnou faktografii v jednom ze svých nejlepších románů "čtiva" a autorský tým, jemuž převapivě - zejména v ruských poměrech - dominovaly ženy (režisérka Taťjana Lioznova), vytvořil z klasické zpravodajské látky lyrický skutečný obraz Německa posledních týdnů a měsíců Hitlerovy moci. Sovětské protiněmecké úspěchy té doby ve válce zpravodajských služeb byly dány ideologickým, ale i mravním vyhrocením, které neskutečná hloupost a myšlenková nesourodost nacistické ideologie nemohly nevyvolat. Tichonovův výkon, jeho takřka dokonalé převtělení do německého cítění a myšlení, je opravdu mimořádný. (Ale ač nerad, musím korigovat některé soudy svých kolegů. Vjačeslav Tichonov je určitě jedním z nejlepších ruských herců, zdaleka ne však herec jediný - namátkou jmenuji Smoktunovského, Uljanova, Bondarčuka, Čerkasova, Šukšina. Stierlitz určitě není hlavní rolí jeho života - daleko nespornější je jeho ztvárnění Andreje Bolkonského v Bondarčukově VÁLCE A MÍRU). Ve srovnání se seriály současnosti ZASTAVENÍ JARA nemohou neuspět. Má to ovšem jeden předpoklad: diváka, který je poučen, připraven a natěšen. Toto dílo a plytká zbava jsou totiž pojmy, které se vzájemně vylučují. (11.02.2008)