Réžia:
Otakar VávraScenár:
Otakar VávraKamera:
Jiří MacákHudba:
Otmar MáchaHrajú:
Taťjana Medvecká, Jana Hlaváčová, Martin Růžek, František Němec, Jiří Adamíra, Viktor Preiss, Oldřich Vízner, Jiří Bartoška, Radovan Lukavský, Eliška Sirová (viac)Obsahy(1)
Po biografickém Horoucím srdci z roku 1962 je Veronika již druhým filmem režiséra Otakara Vávry, jenž čerpá námětově ze života největší české spisovatelky 19. století Boženy Němcové. Proti předchozímu filmu, zachycujícímu poměrně široký obraz české vlastenecké společnosti v letech 1851-1856, je záběr Veroniky, natočené podle stejnojmenné novely Miloše V. Kratochvíla, podstatně užší a časově jej vymezuje období pouhých několika měsíců zimy 1854 a jara 1855. Jde tedy o epizodu ze života spisovatelky, literárni historií málo připomínanou, jejíž tragickou hrdinkou je mladá dívka Viktorie Paulová, vystupující ve filmu pod smyšleným jménem Veronika PavIitová. Tato vlastenka se stala nedobrovolnou konfidentkou rakouské policie a svou bezděčnou zradu Němcové a jejích přátel zaplatila životem. Na okraji v podstatě psychologického příběhu jejího utrpení zachytili autoři životní situaci Boženy Němcově v období, kdy začala psát Babičku, zejména pak její nenaplněnou lásku k mediku Hanuši Jurenkovi. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (34)
Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly. Veronika se ze všech sil snaží pomoci Boženě Němcové v tíživé životní situaci. Díky tomu se zaplete s tajnou policií a má velký problém. Obyčejný film o malém člověku natočený naším režisérským velikánem. Určitě má Vávra i lepší filmy, ale svoje si odvedl i tentokrát. 75% ()
Jana Hlaváčová v roli vášnivé Němcové a Taťjana Medvecká v roli zamilované a naivní vlastenky Veroniky… Jen bych k popisu jejich příběhu nepoužíval zkratku o homosexuální a lesbické lásce – současný vynález a nálepky, které by ony dvě ženy pro pojmenování svého vztahu a sebe samých zřejmě nepotřebovaly… ()
Solidně realizované psychologické kostýmní drama stojící na velkých výkonech Táni Medvecké a Jany Hlaváčové. Přesně tohle je žánr, který jde Vávrovy nejlépe. Ostatně jeho tvorba v polovině 80. let byla hodě vyrovnaná (pomineme-li remake Krakatitu) a kdyby takto točil více už dříve (typicky aby Horoucí srdce a Příběh lásky a cti nebyly tak solitérními filmy v 60. a 70. letech), nemusel by patřit mezi ty nejproblematičtější převlékače kabátů, jaké naše země kdy nosila. ()
Naprosto amatérská příšernost, podobna impotentní televizní papundeklové režii těch let běžné. Zajímalo by mě, proč Vávra vykreslil národní obrozence jako partičku skoro normalizačních androšovských mániček... možná to udělal schválně? Nebo jinými slovy: Nemůžu brát vážně slova o lásce, kráse, vlasti a podobných věcech od jedné z nejvíce se kurvící* postavy československého filmu (viz komentář woodyho k Dnům zrady I.) Patos tu teče proudem, stejně jako slzy smíchu diváků. Hvězdu za hudbu Otmara Máchy. * Ve většině národních kinematografií se najde vždy nějaký tvůrce(tvůrci) schopni točit pro kohokoliv cokoliv. Např. v Rumunsku je to bezesporu Sergiu Nicolaescu, další se jistě najdou téměř všude. Tento přístup pracovně nazývám migrujícím se kurvením, ovšem neplést s migrujícím neorealismem! ()
Veronika byla naivní, dobrosrdečná a labilní dívka, která na to těžce dojela. K Boženě Němcové vzhlížela jako ke svému velkému vzoru a viděla se v ní. Obdivovala ji až přehnaným způsobem. Božena Němcová se k ní chovala laskavě a přívětivě. Na tom přece není nic nenormálního. Jana Hlaváčová mi jako Němcová perfektně sedla, avšak Taťjána Medvecká ji strčila svým umem do kapsy. ()
Reklama