Filosofská historie

Sbírka biedermeierovských obrázků, ne zcela výstižných, na ose poněkud mdlého vyprávění o litomyšlských studentech, poplatná měšťáckému sentimentalismu ohlížejícímu se za raným národním obrozením jako za časem, kdy šlo světu porozumět. Řádný svět ale Vávra nepodal ani dekorativně jako akademičtí malíři předešlých dekád ani epicky a pateticky jako Jirásek. Vzniklo jen cosi přibližného, co vypovídá o nejistotě, kterou snad režisér zakoušel vůči vzdálené látce nebo vzhledem k vlastní cestě. Kompromisu se revoluční téma příčí a ani to nejprostší, co takové postoje doprovázelo, jím neotřese. A tak ani diváka nepřesvědčí o tom, že je tu něco, co zbývá milovat. (23.12.2022)

Film o studentském životě v tochu horkých létech 1847 a 1848 v Litomyšli. Občas vtipné, místy napínavé s posláním, aby český národ v bojích budoucích dokázal lépe bojovati. Bohužel se tak rozhodně nestalo a zřejmě nikdy nestane, neboť národ český nikdy na bitvu připraven nebude. Smutné i veselé příhody čtyř studentů filozofie Vavřeny (Ladislav Boháč), Frýborta (výborný Jan Pivec), smolaře Špíny (Vladimír Hlavatý) a strašpytla Zelenky (Stanislav Neumann). Další postavy: chápavá paní bytná Elis (Helena Friedlová), studentské lásky Lenka (Karla Oličová) a Mářinka (Elena Hálková), zpátečnický Roubínek (Jindřich Plachta) a pomstichtivá škodolibá paní purkmistrová alias Rollerka (Anna Steimarová). Film o touze po vzdoru proti cizí nadvládě a útisku, který měl posílit odvahu na boj před druhou světovou válkou. Leč k boji ani nedošlo. (07.03.2010)

Otakar Vávra již od začátku točil filmy, které mapují historii českého národa. Naštěstí u toho i zůstal. Tento snímek nás zavede do doby, jež je opět plná německé nadvlády. 400 let od upálení mistra Jana Husa i bitvy u Lipan bojový a revoluční duch v utiskovaném českém národu ještě nezanikl, ba naopak, přetrvává ve studentech filosofie, kteří v Litomyšli zapálí oheň revoluce tím, že zorganizují zakázané, ryze české, slavnosti Majáles. Vše vyústí v nešťastnou revoluci roku 1848. Kvalitní herectví, příběh, drama, humor i přehled krásných žen československé kinematografie. Revoluční film, natočený před nejtěžšími léty českého národa. "Žižka a Franc Josef, to byli ti největší Čechové". (02.06.2012)

Jirásek je sice národní autor, ale literárně je to děs a bída. To, že je v české literatuře stále živý, není tím, že by jeho dílo bylo nadčasové, ale tím, že profesor Nejedlý (který se narodil v Litomyšli) miloval husity a Jirásek o nich psal tím správným způsobem, tj. udělal z militantní náboženské sekty národní hrdiny. Do dneška jsou mnohé školní knihovny vybaveny souborným vydáním jeho díla a na Jiráskovi (a Nejedlém) vyrostlo několik generací soušek učitelek. Je tedy těžké hodnotit film, který nemá pražádné umělecké ambice, ale v roce 1937 měl pomáhat národnímu vědomí, k čemuž se Jirásek dokonale hodí. Herci figurkaří, dialogy jsou unyle vlastnecké, do toho trocha měštáckého romantismu, a výsledek je dnes již nepoživatelný, protože film je trvale svázán s dobou svého vzniku. Mimochodem: filosofové málokdy bojovali, spíše někam zalezli a podle korouhviček a měnícího se větru v úkrytu filosofovali o tom, ke které straně se přidat. (08.01.2011)

Ačkoliv bych mohl Filosofskou historii snadno kritizovat za přemíru vlastenectví, nebudu to dělat. Vznikla rok před pádem Československa, v době, kdy to (nejen) za hranicemi bublalo jako v papiňáku, a tak toho kromě roku 1848 hodně říká také o nástupu druhé světové války a o tom, že se Češi i tehdy burcovali a národní hrdost posilovali, jak jen to šlo. Literaturou, divadlem, filmy. Otakar Vávra si s debutem poradil dobře a spousta scén je působivých - ze studentské oslavy přímo dýchá a voní jaro, Špínův odchod do kláštera je zase patřičně trpký. Z obsazení je třeba pochválit samozřejmě Jana Pivce, Jindřicha Plachtu a Zdeňku Baldovou, velice se mi však líbila i půvabná Karla Oličová. Scéna potlačení vzpoury se Vávrovi povedla, akorát ji bůhvíproč podkresluje nevhodná "jásavá" hudba (ale vlastně to možná byl záměr). (09.11.2014)