Filosofská historie

Obrazově výborně zvládnutá jiráskovská adaptace se zcela nejiráskovským, ale dobově pochopitelným závěrečným apelem. Co už je horší- studiová kašírovanost pražských barikád bije do očí a kazí dojem z dramatického finále, nehledě na to, že představitelé „pánů filosofů“ by svým stářím patřili spíše na univerzitu třetího věku. (30.01.2009)

Otakar Vávra již od začátku točil filmy, které mapují historii českého národa. Naštěstí u toho i zůstal. Tento snímek nás zavede do doby, jež je opět plná německé nadvlády. 400 let od upálení mistra Jana Husa i bitvy u Lipan bojový a revoluční duch v utiskovaném českém národu ještě nezanikl, ba naopak, přetrvává ve studentech filosofie, kteří v Litomyšli zapálí oheň revoluce tím, že zorganizují zakázané, ryze české, slavnosti Majáles. Vše vyústí v nešťastnou revoluci roku 1848. Kvalitní herectví, příběh, drama, humor i přehled krásných žen československé kinematografie. Revoluční film, natočený před nejtěžšími léty českého národa. "Žižka a Franc Josef, to byli ti největší Čechové". (02.06.2012)

Opulentní nuda. Ambiciózní Vávra tehdy bezesporu zaujal svým režijním přístupem, který se ostře odlišoval od ostatních, přesto se mnohé z jeho historických filmů se současným divákem spíše míjejí. Jiráskova novela nepochybně zavdávala velké naděje v době (1937) natáčení tohoto filmu, kdy se znovu hrálo o osud utiskovaného Československa, dnes z toho všeho vyčuhuje už jen nesnesitelný patos, s nímž i jinak skvělí herci deklamují obvyklé fráze o svobodě, útlaku a lásce. (05.10.2008)

Ačkoliv bych mohl Filosofskou historii snadno kritizovat za přemíru vlastenectví, nebudu to dělat. Vznikla rok před pádem Československa, v době, kdy to (nejen) za hranicemi bublalo jako v papiňáku, a tak toho kromě roku 1848 hodně říká také o nástupu druhé světové války a o tom, že se Češi i tehdy burcovali a národní hrdost posilovali, jak jen to šlo. Literaturou, divadlem, filmy. Otakar Vávra si s debutem poradil dobře a spousta scén je působivých - ze studentské oslavy přímo dýchá a voní jaro, Špínův odchod do kláštera je zase patřičně trpký. Z obsazení je třeba pochválit samozřejmě Jana Pivce, Jindřicha Plachtu a Zdeňku Baldovou, velice se mi však líbila i půvabná Karla Oličová. Scéna potlačení vzpoury se Vávrovi povedla, akorát ji bůhvíproč podkresluje nevhodná "jásavá" hudba (ale vlastně to možná byl záměr). (09.11.2014)

Abych si tenhle film dokázal užít, zřejmě bych musel žít v tak vypjaté době, jako byla ta předmnichovská, kdy pocit ohrožení národa budil vlastenectví. Filosofská historie je tímto značně poznamenána, kdysi snad v dobrém, dnes ve špatném slova smyslu. Až a zda přijde čas blanických rytířů a bruncvíkova meče, snad hvězdu přidám. Dříve ne, nebudu si přeci hrát na Proroka. (26.02.2009)