Réžia:
Václav VorlíčekScenár:
Bohumila ZelenkováKamera:
František UldrichHudba:
Karel SvobodaHrajú:
Jiří Sovák, Milena Dvorská, Marie Horáková, Jan Hrušínský, Jan Kraus, Vladimír Menšík, František Filipovský, Stella Zázvorková, Oldřich Velen (viac)VOD (2)
Obsahy(1)
Ešte pred narodením kráľovskej dcéry odchádzajú kráľ s kráľovnou za kráľovninou sestrou Melániou. Tá už roky žije odlúčená od sveta v spustnutej krajine od chvíle, keď dal kráľ prednosť jej sestre Eliške. Ani teraz však nestojí o zmierenie a neustále myslí na pomstu. Pri narodení dcéry Ruženky vyriekne kliatbu, podľa ktorej jediné pichnutie do prstu Ruženku uspí a spolu s ňou aj celé kráľovstvo, ktoré sa tak ponorí do hlbokého večného spánku... (STV)
(viac)Recenzie (383)
Od dětství mám nějakým způsoben zakódované, že takhle pohádka není nic moc. A to je chyba. Ústřední pár princezna Růženka (M. Horáková) a princ Jaroslav (J. Hrušínský) je sice tuctový, řekla bych dokonce až nepovedený, ale sluha Matěj alias V. Menšík je tu naprosto skvělý. Co naplat, vždycky když ho někde spatřím, tak mi neskonale zvedne náladu. Je to holt borec, který v současnosti nemá obdoby. A když se k němu ještě přidá J. Sovák jako král, baron F. Filipovský a královna S. Zázvorková vychází mi z toho skvělá zábava v podání ještě skvělejších herců. Přece jen už nejsem malý capart, který ke štěstí potřebuje bílého koně a na něm princeznu v krásných modrých šatech. Pěkných vánočních 85% ()
nostalgické +4* tuhle klasiku netřeba představovat a patří určitě do Zlatého českého pohádkového fondu. Autoři se pokusili osvěžit pohádku o Šipkové Růžence, do které přidali komediální prvky, které má téměř všechny na svědomí sluha prince Jaroslava v podání Vladímíra Menšíka. Nezbývá než doporučit, i když bych se divil, že ji někdo nezná. [ PŘÍBĚH: 1 /// SMYSL: 1 /// ATMOSFÉRA: 1 /// TEMPO: 1 /// ORIGINALITA: 1 /// NÁLADA: 2 /// ART: 0 /// STYL: 2 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] ()
Jaké bylo moje překvapení, když jsem v osmdesátých letech na koncertě kapely Dybbuk uviděla za baskytarou Šípkovou Růženku. Jak se budí princezny je dodnes svěží, milá, příjemná pohádka na kterou se i po těch letech občas ráda podívám. A taky jedna z mála, u které si neřeknu: "Ježkovy voči, to už ZASE dávají tohle?", jako si to říkám, díky stereotypu vánočního programu, u mnoha jiných pohádek. ()
Klasická česká pohádka od známého českého režiséra Václava Vorlíčka. Každý ji určitě viděl "nespočetněkrát" stejně jako já (stačí si počkat na Vánoce, určitě na nějakém kanále bude:-]) Jediné co bych ale vytkl, je princ v podání Jana Hrušinského - není to zrovna nějaký sexy princ, mohli vybrat lepšího... ()
Sympatická vtipná adaptace z "české školy", které ale něco chybí k dokonalosti. V komičnosti staršího prince a Matěje se trochu moc tlačí na pilu (nikoli vinou Krause a Menšíka, ti jsou dobří), což vyvažuje neobvyklý, mně velmi sympatický zádumčivý princ Jana Hrušínského. Pokud jde o zásahy do předlohy, mohlo by se zdát, že tou hlavní je škrtnutí sta let a jejich nahrazení motivem lásky, která dá našemu princi odvahu k vysvobození své milé. Mnohem zásadnější je však nahrazení uražené sudičky závistivou příbuznou, což vyznívá nesmírně trapně. Pohádka tím ztrácí něco podstatného, komplikovaného a padá o několik pater níž k primitivnímu "dobrý vládce, dobrý lid a jeden zlý škůdce", což je mimochodem heslo onoho roku (Anticharta). Namísto osudové kletby nastupují intriky frustrované švagrové. Když už jsem vzpomněl antichartu (falzifikát sudičky vystupuje dokonce i v závěru jako zištná uchvatitelka), nedá mi to, abych nesrovnal s dederónskou adaptací Šípkové Růženky (která v zásadě kopíruje originál, je neápaditá, sterilní a nevtipná, jen s krásnou písničkou přadlen v úvodu), v níž je naopak uražená sudička vznešenou, spravedlivou trestající vílou a král nesympatickým nafoukaným feudálem, který pak svými protiopatřeními bezohledně bídačí už tak "vykořisťovaný pracující lid". Dokonce i scéna urážky je vykonstruována tak, aby sudička z toho pro diváka vyšla co nejvíce se ctí. Takže soudruzi z NDR jdou na to z opačné strany. Tam je ale ta "výpověď" očividně záměrná, kdežto shoda české "na pohodu" verze s antichartou je nejspíš dána "jen" zoufale totožným myšlením. Klasická česká obsese v pranýřování "závisti" (a jedním dechem "ziskuchtivosti", což je roztomilé). Prostě sudička vyslovující zlou kletbu musí mít něco za lubem, jinak to český mozek nepobírá. Očividně ale i dederóni s tím měli problém. ()
Galéria (16)
Fotka © Filmové studio Barrandov
Zaujímavosti (29)
- Režisér Vorlíček měl za to, že brněnský akcent Oldřicha Velena, který ztvárnil krále Vendelína, je velmi výrazný. Proto jej při postsynchronech nadaboval Lubor Tokoš. Stejně tomu bylo i v dalším Vorlíčkově filmu Což takhle dát si špenát (1977). (funhouse)
- Když se Jan Hrušínský vrátil z nemocnice po úrazu zlomené stehenní kosti na natáčení, v šatně narazil na Jiřího Sováka, který jej uvítal zpět slovy: "My jsme taky chlastali a padali, ale nikdy ne tak z vysoka..." (Redyx1)
- V tomto filmu byl použit stejný plášť jako ten, který měla Popelka (Libuše Šafránková) ve filmu Tří oříšky pro Popelku (1973). (Meily)
Reklama