Vôňa ženy

Citlivé, dojemné, příjemné. Neodolatelný Al Pacino v roli slepého plukovníka a ODonnellův nejlepší film. V podstatě celý film, jsem si snad každých 5 minut stále dokola v hlavě opakoval, jak je to krásný film. Proto mi nezbývá nic jiného, než uznale kývnout hlavou a ohodnotit tento skvost nejvýšším možným hodnocením. Kež by bylo takovýchto filmů víc. (18.01.2008)

Bohužel opět až moc přímočarý příběh, kterému jednoduše nemohu věřit. V podstatě jde o střet dvou různých povah, spíše snad životních postojů i systémů. Ten Charlieho je obyčejný, známý a vůbec nijak zvlášť zajímavý. Zato svět plukovníka Franka Sladea nás musí od začátku ohromit svou rozlehlostí, obsahem i hloubkem, neboť tento slepý veterán je vskutku kultivovanou, šarmantní a značně tajemnou osobou, která se však těžko vzdá toho, čemu ráda navykla. Brzy nás napadne, o co tady asi tak půjde a jakpak to všechno hezky dopadne. Obě tyto osobnosti se navzájem doplní, pomohou si vyřešit své problémy (V případě školních problémů Charlieho je to obsahově hodně ubohé. Neříkám, že Al Pacinův výstup v aule školy nebyl efektní, avšak to, co následovalo, reakce přítomných a celé vyústění sráží film alespoň o dvě kategorie dolů.) a rozejdou se obohaceny a vyrovnány. Proč? Proč z tak zajímavého tématu udělat až takhle sentimentální kousek? Proč musí být absolutně skvělý herecký výkon Al Pacina zasazen do tak nevěrohodného prostředí? Teď jsem opravdu zvědav na originál! - Po zhlédnutí absolutně odzbrojující italské verze mám chuť ještě jednu hvězdičku odebrat. (26.12.2004)

Existuje kategorie filmů, která v první řadě člověka donutí vrátit se ke dříve hodnoceným titulům, změnit na ně pohled a opravit počet hvězdiček jim přisouzených. V případě Vůně ženy jsem nejdřív shlédl italský originál a přisoudil mu čtyři silné hvězdičky, po nynějším shlédnutí amerického remaku musím přidat pátou hvězdičku a u Brestova filmu nemůžu jít víc než na tři. Což o to, snímek je to pořád dobrý, jenže v té konfrontaci člověk pochopí, co to znamená umytý, vyžehlený a navoněný komerční titul proti syrovému uměleckému dílu, které se neohlíží na úspěch u nejširší divácké obce a podřizuje se především tvůrčím záměrům scénáristy a režiséra. Al Pacino svého plukovníka hraje skvěle, jenže Vittorio Gassman v italské verzi svého kapitána Fausta nehraje, on jím prostě je. A je jím proto, že mu scénář nepředepisuje patetické kecy, předvídatelné sentimentální chování a žvásty. Gassmanův důstojník autenticky nenávidí, závidí, ponižuje, touží a miluje, jeho americký protějšek se pohybuje v rámci přeslazeného scénáře, který se mění v závěrečné půlhodině v typicky hollywoodský kýč. Pistole v americké verzi je jen rekvizita, která slouží k efektní scéně, kde divák spolu s Al Pacinovým společníkem počítá, za jak dlouho rozebranou zbraň dá slepý důstojník dohromady, k několika dialogům a ke zdánlivě vyhrocené scéně, kde už divák dopředu ví, že musí v duchu očekávání publika dopadnout dobře. V italské verzi je to skutečná zbraň, která může kdykoliv ublížit a zabít. Italský kapitán chlastá a kupuje si děvky, jeho americký protějšek o tom maximálně mluví a zmůže se na pár vulgarismů. U amerického filmu se vlastně divák nemusí bát ani o plukovníka, ani o studenta Charlieho, protože je jasné, že vše se nakonec musí v dobré obrátit. Ten rozdíl mezi evropským a americkým pojetím dramatu je zkrátka drastický. Celkový dojem: 65 %. (18.08.2009)

Nezapomenutelný výkon Al Pacina. Dalo by se říci, které z jeho hereckých představení nebylo, avšak podání slepého plukovníka Franka Sladea je opravdu vyčnívající. Původní italský originál jsem asi jako většina zdejších uživatelů neviděl a upřímně, je mi to jedno. Závěr byl možná trochu příliš idealizovaný, ale to je jen drobná chyba na kráse a vlastně proč ne? (05.08.2010)

Je to možná staromódně podaný příběh o životě, ale s neskutečně mladistvým Al Pacinem, plným elánu a životní energie. Ten na sebe strhává veškerou pozornost a nechává za sebou v závěsu solidního ODonnella, zdatnou režii i hutný scénář se spostou nezapomenutelných scén. Pacino zahrál svou roli tak dobře, že i několik zdánlivě triviálních scén (tanec v restauraci, Ferrari) vzhledem k jeho postave (handicap) stává se nezapomenutelnými a symbolickými (oslava nezlomné lidské vůle a chuti do života). Nebál bych se říci, že je to z obsahového hlediska nadčasový film. (25.09.2013)