Réžia:
František VláčilScenár:
František VláčilKamera:
Jan ČuříkHudba:
Zdeněk LiškaHrajú:
Kateřina Irmanovová, Karel Smyczek, Gustav Püttjer, Václav Irmanov, Hans-Peter Reinecke, Karl Gärtner, František Kovářík, Vladimír Erlebach, Anna Pitašová (viac)VOD (1)
Obsahy(1)
Odkudsi z Belgie, z úbočí vysoké haldy, vypouštějí stovky poštovních holubů... Jednu bílou holubičku marně vyhlíží její majitelka, plavovlasé děvčátko Zuzanka, mezi mořskými vlnami a písečnými dunami... Holubice byla zanesena bouří do vzdáleného stověžatého města, do Prahy. Usedla unavená ve výtahové šachtě moderního činžáku. A tam ji postřelil z okna vzduchovkou Michal, chlapec upoutaný po nervovém šoku na pojízdnou židli, chlapec krutý, protože sám trpí... (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (102)
První film 60. let a hned podle uměleckého mustru používaného celá 60. léta. To snad bylo rozhodnuto dopředu: „60. léta – točíme umělecky, soudruzi!“ Symbolika: 3:05 – zednářská pyramida; 4:29 – číslo na schránce 03303; kocour satan; 52:31 – ve vzduchoprázdnu levitující zeměkoule. Vláčil nekazí partu – levitující zeměkoule nesmí chybět ani v uměleckém filmu. Možná to ale udělal rád a sám přišel s tímto originálním nápadem. 1:06:04 – fronta na maso. ()
Nenapadá mě důvod, proč jsem měl Holubici (Holubice?) tak dlouho v archivu a nepodíval se na ni. Kdybych to udělal, mohl jsem si ten zážitek užít o něco dřív a třeba i opakovaně. Skoro od první scény jsem byl fascinovaný krásnou obrazovou, střihovou a hudební skladbou. Nenapadá mě teď žádný jiný film, u kterého bych měl tak intenzivní pocit, že nad ním napřed někdo usilovně přemýšlel, že ho domyslel až do bizarních detailů. Možná to bude znít divně, ale podle mě je to velmi moderně, velmi současně natočeno. V příběhu, jakkoliv primitivním, je přítomná velmi jemná gradace, která vrcholí krásně režijně zrychlenou scénou Míša — holubice — odraz v okně — Martin — pírko — úprk — výtah… Nádherně zkomponované, velkolepé a zároveň bez patosu. Zvláštní, krásný film. ()
Být mladistvým inteleguánem, který si dává po ránu Jasného, v poledne Vláčila a navečer třeba Felliniho, asi bych se tetelil blahem. Nicméně (naštěstí) jsem obyčejný smrtelník a přiznám se, těch 80 minut nebo kolik se dost Vláčelo :). Přesto, krásný černobílý film plný symboliky, kterou jsem ani všechnu nepobral. Jasným vítězem tedy pro mě zůstává hudba, úžasně doplňující obraz. Liška, jako vždy, skvělý a opět potvrzuje pozici (alespoň pro mě tedy) jednoho z nejlepších českých skladatelů filmové hudby vůbec. P.S. - na závěr si nechávám prostor pro výtku směrem k samotnému promítání. Rozhodně by byla na místě slušnost alespoň oznámit, že po skončení promítání bude krátká beseda s nějakými filmaři. Takhle to bylo celkem fiasko a mě to tedy otrávilo. ()
Poněkud bizarně působící příběh zarámovaný zejména silnou výtvarnou stránkou, která především vytváří jeho poetiku. Film působí až experimentálním dojmem, přičemž se obejde téměř beze slov. Ve snaze působit emotivně však místy až příliš "tlačí na pilu". Každopádně však režisér i kameraman prokázali nesporný smysl pro poetično a snímek tak i předznamenává nástup vrcholné éry českého filmu, který se v 60. letech zařadil mezi světovou špičku. Dnes je bohužel něco takového už zcela nemyslitelné. ()
Nádherná filmová báseň s nádhernou kamerou a stylovou a tajuplnou hudbou. ()
Působivý a křehký snímek, už v tomto debutu ukázal pan Vláčil svoji třídu. Asistenty kameramana Čuříka byli Jan Němeček a Miroslav Ondříček. Představitelku Zuzany hledal pan režisér po celé Praze, aby nakonec objevil dceru svého dobrého přítele, ruského emigranta Irmanova. Ten byl nejen sochařem, ale také docela známým swingovým zpěvákem. ()
Překrásný a dojemný baladický snímek kde je kladen důraz nikoluv na dialogy ale na pocity, vizualitu, lidskost, pocitovost.. . Lyričnost je ještě podtržena výbornou kamerou, nádhernou hudbou a skvělými hereckými výkony, hlavně toho chlapce. Takovou náheru dokáže opravdu jen Vláčil... ()
Nejlepší scény z filmu jsou jednoznačně s kocourem Satanem. ()
Peckovní kameru sráží rozložení jednotlivých obrazů, které jako celek působily poněkud zmatkovitě. To, že film nebyl obdařen titulky pomíjím, na to je třeba si prostě zvyknout. Ono tak moc nevadí, protože takovou blbinu jsem už dlouho neviděl. Být na to v kině, odstřelím pokladní. Film se nehodí ani ke škrábání brambor, protože se v něm moc nemluví, tudíž je třeba na to skutečně koukat, abyste náhodou o něco „důležitého“ nepřišli. Použil jsem rychloposun, mockrát se díval, kdy už bude konec, takže i přes výše zmíněn kameru je můj rezultát zcela jasný. A je mi jedno, že jsem v tom zcela sám. ()
Vláčilovy filmy jsou náročné na pochopení, ale obrazově je to skvost, i když na Markétu Lazarovou to nemá. Hodnocení: 70 % ()
Upřímně, od tohoto filmu jsem čekal trochu více, i když ale musím říct, že je docela dobrý. I přesto, že je celkem jednoduchý a skoro bez dialogů. Chtěl jsem napsat, že to není až takové umění, ale vytěžit z minima maximum je opravdu umění. Tento poetický snímek získává body svou kamerou a zejména hudbou. Člověk ani nemusí film vnímat naplno (vím jen, že v něm jde o jakousi holubici :) a přesto zaujme. ()
Tento film má nádhernú kameru. Čo záber, to umelecká fotografia. Ale okrem toho už nič, čo by stálo za reč. ()
Vláčilova Holubice je čistým a úprimným filmom o nádeji a slobode. Hlavnou protagonistkou a samozrejme symbolom, je samotná holubica, ktorú netrpezlivo očakáva jej majiteľka Zuzana a na ktorej sa za nepriazeň osudu pomstil malý Michal. Fascinujúce sú roviny kontrastu, ktoré Vláčil postupne odkrýva v príbehu – Michal uväznený vo vlastnom trápení a v izbách tmavého bytu a Zuzana, celkom slobodná, tráviaca čas pri mori, ktoré nemá hraníc; Michal, najskôr trpiaci, sa postupne zo svojho trápenia oslobodzuje, zatiaľ čo trpezlivá Zuzana prepadá zúfalstvu a strachu o svoju milovanú holubicu; kontrast je viditeľný aj v použití symboliky farieb – Michal väčšinu filmu nosí čierne tričko a biele si oblečie až v scéne, kedy uvažuje nad tým, či má holubicu pustiť a plavovlasá Zuzana v bielom svetri sa postupne odieva do trúchlivej čiernej; rovnako aj scéna, kedy bielu holubicu ohrozuje čierna mačka. Holubica ako symbol nádeje, je dominantným motívom celého filmu a Vláčilovi sa podarilo vizuálne obsiahnuť aj ono povestné nádej umiera posledná. V súvislosti s Michalovým susedom Martinom – sochárom a výtvarníkom, mi okamžite napadol Pablo Picasso a jeho slávna litografia La Colombe. Taktiež spôsob snímania scény, kedy Martin vytvára svoju vlastnú litografiu, na ktorej sa chystá spodobniť bielu holubicu, nápadne pripomína scény z dokumentu Henri-Georges Clouzota Le Mystère Picasso, natočeného štyri roky pred Vláčilovým filmom. ()
Fascinující práce s obrazem a hlavně s rozlitými paprsky světla, s potoky slunečního svitu. Jistě originální a nezatížené jakýmikoliv dobovými nebo lokálními klišé - už od pohledu výtvor filmaře evropského formátu, který neváhá ukázat vlastní, hluboký pohled. Sympaticky mlčenlivé, krotké a čímsi opravdové pokoukání. Ovšem při nepříznivém naladění je možné u něj i usnout, chce to tedy vychytat vhodný okamžik plný sil a být připraven sklidnit se na co možná nejsoustředěnější míru. ()
Tento film mi bohužel vůbec nesednul. Něco málo je zajímavé, ale jinak otřesné. Bohužel i Liškova hudba je zde dost hrozná. Nejzajímavější jsou asi scény, kdy umělec v ateliéru tvoří svá zajímavá díla. 20%, 8.2:2016. ()
Úžasné scénické a obrazové cvičení začínajícího génia českého filmu s excelentní kamerou. Vše ve stylu dalšího velmistra, tentokráte české fotografie, Jaromíra Funkeho. Oba hlavní tvůrci pak ještě mnohokrát zůročili ve svých dalších dílech tuhle nádheru. Příběh sice o ničem, ale aspoň nerušil. Paráda!!! ()
V Holubici se již rýsuje Vláčilova tendence promlouvat v obrazech. Vybírá si téma, které není podřízeno soudobým reáliím, ale pokouší se vytvořit svébytný svět, kde se vše točí kolem holubice jako symbolu naděje. Aby nebyl příběh příliš idilický, je hlavní postavou malý Míša, který místo dětské radosti oplývá zahořklostí. Z jeho situace mu pomůže starší Martin a právě ústřední holubice. Paralelně je příběh prolínan s životem malé Zuzanky, kde Vláčil ukazuje, že i absence pozitivního prvku (tedy holubice), může mít kladný dopad, čímž vytváří zajímavý kontrast oproti českému prostředí. Škoda jen, že filmu chybí větší preciznost, typická pro pozdější tvorbu autora, a větší rozvětvenost zobrazeného prostředí. ()
Něco jako jinotajná lekce z učebnice lásky a úcty k životu a zároveň poklona stověžaté Praze. Režisér si dal náramně záležet na tom, aby si divák nespletl jeho dílo s filmovou konfekcí. Útočí na naše smysly leckdy těžkotonážními, sebevážnými ozvěnami domácí i zahraniční avantgardy, kamera zabírá skutečnost z rozmanitých, většinou nelidských úhlů, symbol stíhá symbol, Liškova hudba nás poučuje , že se něco děje, když se nic neděje, a ob tu chvíli nám uštědří herdu, jako že se děje něco mimořádného. Důležitou úlohu hraje v příběhu umělec a jeho dílo. Natočeno ještě před (mně milejším) Uherovým "Slnkem v sieti". ()
Je to báseň a ty já nemusím, ani ve filmu. Je to velké umění na malé ploše, ale mne oslovila jen kamera - nejsem sice fajnšmekr na černobílé snímání, tady jsem si připadal jak na výstavě fotografií, jeden záběr za druhým, samá perla, občas jsem musel přehrávání pauznout. ()
Holubice v asfaltové džungli. ()
Reklama