Hadí jed

Alkohol, stejně jako hadí jed, může pomáhat i zabíjet... Smutek v očích pana Vinkláře je demolující, vnitřní bolest viditelná a přesto, že bych měla sto chutí mu sama sklenku nalít, nenalila bych.. Život mu totiž nabídl druhou šanci v podobě setkání s dcerou.. A ač se vůbec neznají, z dívky celkem přirozeně sálá mládí, energie, radost a hlavně touha – mít otce, být s ním, vytvořit po smrti matky alespoň částečnou rodinu.. Tomu já říkám důvod žít.. Je to obrovská příležitost k rekapitulaci dosavadního způsobu života a nejvyšší čas na změnu... Jedná se v podstatě o malý film (čtyři herci, jeden pes a zasněžená maringotka), ovšem pojímá vše podstatné pro lidské bytí.. Bravurní herectví dodává snímku věrohodnost a podmanivá hudba dokresluje pochmurnou atmosféru.. (17.08.2016)

Intimni drama predvedene na minimalnim prostoru a s malym poctem hercu. Syrove zimni pocasi, dve marintgotky, zacinajici vztah mezi otcem a dcerou a demon alkohol v hlavni roli tohoto trochu depresivniho snimku, ze ktereho temer nevede cesta ven. Prijemne prekvapil herecky vykon Svobodove a hlavne Vinklare ( mozna jeho nejlepsi role ). Velmi slusna atmosfera a hudba Fisera. (15.11.2010)

Alkohol je mnohem horší než hadí jed - ten vás buď rychle zabije, nebo se dá proti němu zachránit sérem. Alkohol člověka ničí pomalu a léku na něj není. Nešťastník si musí z notorizmu pomoci sám svou vůlí, ale když se duševních sil nedostává.... Ani Josef Vinklář není schopen, poté co mu asi poslední záchranné lano hází znovu nalezená dcera, vybřednout z napolo sebelítostivého útěku od odpovědnosti, lidí a okolního světa. Závěrečné minuty jsou pro všechny, co se rádi napijí přes míru, dostatečným varováním. "A proč piješ?", zeptal se malý princ. - "Abych zapomněl" - "Nač abys zapomněl?" - "Že se stydím" - "A zač se stydíš?" - "Stydím se, že piji." (08.08.2012)

Jeden z menej známych filmov F. Vláčila, ktorý vsadil v prvom rade na herectvo J. Vinkláře a urobil dobre. Ten dokáže kvalitne hrať nielen očami, ale i svojím hlasom. Čiernobiela farba je zvolená zámerne, rok výroby 1981 hovorí sám za seba. Komornejší príbeh o alkoholikovi si po väčšinu času vystačí s dvojicou Vinklář, Svobodová a jednou maringotkou. 80%. (22.10.2014)

Několik maringotek, chlastající Josef Vinklář, sympatická Ilona Svobodová a František Vláčil na režisérské židli. Tak málo stačí na vynikající film reflektující lidské charaktery podobným stylem, jakým to u nás dokázal snad jen Miloš Forman. Příběh se vešel do necelé hodinky a půl, ale přesto řekl všechno podstatné. Po závěrečné scéně zůstal jen pocit stejně mrazivý a bezútěšný, jako ta zasněžená, ledovým větrem trýzněná krajina. (19.04.2022)