Ďáblova past

Ne příliš známé Vláčilovo dílo je svým způsobem rafinované. Jak použitým tvaroslovím, tak vnější podobou hlavně z počátku připomíná obvyklou agitku své doby. Teprve s dalším postupem děje se začíná ukazovat, že průzračnost je vícelomná, přímočarost ne snadná a postavy-schémata vlastně živí lidé. Už nevadí, že kněz a vrchnost nejsou dobří (jejich nelidskost je skutečná, ne papírová), svět lidu přitažlivý (je opravdu živý se svým vlastním paralelním duchovým světem). Agitka se mění ve skutečně napínavý a strhující příběh, jehož vyprávění řadou náznaků vypovídá o budoucím Vláčilovi největších projektů a děl zejména přelomu šedesátých a sedmdesátých let. I takhle začínala cesta k Pražskému jaru. Cesta k naději, seberealizaci, potřebě plného a svobodného života. Nikomu neuškodí, když si ji čas od času zopakuje. Například zhlédnutím této "protiagitační neagitky". (27.08.2007)

Překvapivě je to hodně nekonzistentní film. Scény jsou sice pečlivě připravené, ale jakoby každou točil jiný režisér. Stejně tak herci občas působí, že netuší, co hrát, a tak deklamují. Ono se zdá, že vlastně ani scenárista a režisér tak nějak netušili, jak a kam ten film vedou. Spousta deklamací a projevů, patosu, často zbytečně. Skutečně nejlépe zde nakonec vyznívá Macháčkova postava kněze díky svému charisma, výprava je rovněž vydařená, ale jako celek to prostě nedrží. (Inu, a co se ideologie týče - že jezuité byli vědecky založený řád, je známá věc - ostatně, koukněte se na Wikipedii, že to byli řeholníci a kněží, kdo první Macochu prozkoumal.) (18.07.2011)

Režijný štýl a rukopis F. Vláčila je ihneď poznateľný. Na výbornej atmosfére má veľký podiel hudba Z. Lišku, ktorá mi ale nesedela všade. Najlepšie zvýrazňovala momenty v tajomných scénach, v ktorých to ani nebola hudba v pravom zmysle slova, skôr nejaký nekonečný tón v pozadí, ale tajomno a napätie navodil dokonale. Film je úspornejší v dialógoch, ale o to je tu väčší dôraz na obraz a atmosféru. Pripomenie nielen jeho majstrovské dielo Markéta Lazarová ale i ďalší nezabudnuteľný československý film Kladivo na čarodejnice. 80%. (21.12.2014)

Jedno ze čtveřice baladických děl končícího středověku a začínajícího novověku... O lidech, společnosti, kultuře, porozumění si, vypovídají popisné velkofilmy Markéta Lazarová, Kladivo na čarodějnice, Údolí včel a právě skvělá Ďáblova past. Snímky jsou hlavně postaveny na kvalitních výkonech tvůrčí režie a našich nejlepších herců..! :-) (12.05.2011)

Vláčilův druhý dlouhohrající snímek ještě nedosahuje takových uměleckých kvalit jako jeho další tvorba, avšak znatelně vytyčuje směr, který je pro Vláčila naprosto osobitý. Baladický, temný, pohanský. Výborně zvolená hudba Zdeňka Lišky ostře kontrastuje s obrazy kameramana Rudolfa Miliče, který se nebál použít na svou dobu novátorské postupy. Je poznat, že by příběhu slušelo delší a rozsáhlejší vyprávění, které mistr potom využil už v následující Marketě. (12.11.2018)