Komedianti

Politiku stranou a je to skvělý (a hlavně smutný) dílo. Zážitek z filmu byl pro mě opravdu nečekanej, protože jsem si myslel, že se budu koukat na nějakou lacinou propagandu. Místo toho jsem viděl kolorizovanej film, kterej má nějakej děj a kterej hraje skvěle na city diváka. Vůbec jsem se nenudil (a to se podobnejm filmům vždycky vyhýbám). Škoda jen toho trapně propagandistickýho konce. (14.11.2021)

Adaptace povídky Ivana Olbrachta Bratr Žak (z knihy O zlých samotářích) poněkud obrousila drsnost a-la Gorkij laděné předlohy, hlavně díky hereckých představitelům - Jaroslava Vojtu a Ladislava Peška jako nějaké záporáky nikdy vnímat nebudu (těmi pravými záporáky jsou ve filmu fakticky všichni ostatní mimo svět cirkusové a herecké rodiny, nejvýrazněji Havránek Rudolfa Hrušínského a démonická Marie Vášová coby ředitelka cirkusu). Určitá sentimentalita filmu mi nevadí, k cirkusovému prostředí zkrátka patří, pokus interpretovat rodinu jako buřiče a cosi jako socialisty je asi podmíněn začátkem 50. let (nezapomínejme, že režisér je autorem propagandistického Zítra se bude tančit všude), ale takovéto romantické pojetí vyděděnců se objevuje v klasické literatuře relativně často. (22.04.2010)

Film Vladimíra Vlčka popisuje těžký život malé skupiny komediantů, kteří se protloukají od vesnice k vesnici jako artisti a klauni. Proti velkým cirkusům ale nemají moc šanci. Není jim nakloněná ani doba a většina pověrčivých a nepřejícných lidí. Je to těžký život a každá mince je těžce vydělaná. Já jsem moc nepochopil, proč se skupina neustále motala v kruhu a vracela na místa, kde už je jednou vyhnali. Tím pádem se také dostali do problémů s postavou Rudolfa Hrušínského a tak je téměř jisté, že to celé musí končit katastrofou. Bohužel je ale celý příběh vetkán do krutých 50. let, kdy v podtónu neustále slyšíme, že dělník proti mocipánům zvítězí a nová doba přijde. Není divu, když se režie ujal autor takových filmů jako jsou Rudá záře nad Kladnem nebo Zítra se bude tančit všude. (30.09.2023)

Vlčkova působivá adaptace Olbrachtových povídek zachycuje potulné komedianty jako bytosti silně spojené s přírodou. Lyrické záběry na proměňující se krajinu jen nezasazují jejich putování do určité roční doby, ale důrazně tyto věčné poutníky poutají k zemi, po níž se tou stále touž oběžnou drahou pohybují, odevzdáni svému cyklickému času. Úpadek kočovné rodiny se může zdá svým pokorným vytrácením právě v krajině zákonitým, ale zdaleka neodcházejí dobrovolně, ponižováni, bez práv a bez důvěry, osamělí mezi ostatními lidmi, mezi nimiž se jim zdají porozumět jen právě tak utlačovaní a bezprávní chudí. Jako se Země stává necitlivými a zlostnými lidskými zásahy neobyvatelnou, tak i člověk v lhostejném davu otupělých a chtivých strádá – a nic z toho nelze pokládat za přirozené. Náprava je ovšem možná a doslovuje-li snímek revoluční socialistické poselství, přimyká vyhlížený společenský obraz k témuž přírodnímu dění jako zákonité vzedmutí potlačovaného lidství. (25.12.2018)

Ve své prvotině, ve třech povídkách "O zlých samotářích" (1913), jednou z nich je právě zfilmovaný "Bratr Žak", zkoumá Olbracht, a o čtyřicet let později i Vladimír Vlček, proč se zlým samotářem člověk nerodí, ale stává. Oba dva v tom nacházejí především společenský ostrakismus, třídní nadřazenost, a v podstatě všechny lidské neupřímnosti. Pokud se podíváme blíže na film, je bratr Žak společensky kritický pouze dvakrát: někde uprostřed, když velice krátce nastiňuje vizi nové společnosti (44:40, "Já věřím, že jednou bude jinak") a na konci, v řeči před soudem ("A každý si bude vážit práce druhého, a bude víc radosti na světě). Nejsou to nijaká pádná komunistická hesla, a když se na ně podíváme nyní: Máme strach, aby nebylo někdy jinak, a nevážíme si ani práce své, pokud není (dle našeho mínění, a tedy nikdy) vyvážena dostatečnou denní mzdou.... Nestali jsme se všichni jakýmisi Havránky? (23.12.2018)