Cesta

Děj filmu je vystavěn dle víry v to, že vše na světě má svůj význam. Ať už je to kámen, či něčí smrt. Vše se děje z nějakého důvodu. A ač já osobně tuhle teorii neumím přijmout ve filmu Silnice je tato teze ztvárněna velice dobře, což ovšem poznáte teprve při posledním záběru. Jinak je film silný vizuálně, jelikož prostředí v němž se kočovní artisti pohybují navozuje pocit absolutní bídy a beznaděje. Herecké výkony hlavní dvojice pak patří k těm životním a nezapomenutelným. Plný počet nedám jen proto, že jiná díla Felliniho považuji za silnější. (03.10.2011)

Cesta Felliniho k vlastnímu nezaměnitelnému filmovému rukopisu byla dlouhá a nesnadná. Její existenciální rámec a jednoznačně levicová orientace, pro mnohé dnes tak nepochopitelná, vyplývaly z podmínek, ale i silokřivek tehdejší doby. Pod starou, místy až sentimentalizující fasádou cítíme jasný a nesmlouvavý realistický pohled, který však také současně skrývá první zřetelné náznaky nezaměnitelné jedičné felliniovské imaginace. Lze uvést, že za Gelsominou nahmatáváme již tak trochu Giuliettu. Nakolik jsou hlavní tři postavy alegoriemi vlastností a stavů, jak to bylo vlastní gotickému, renesančnímu či baroknímu umění, zůstává - vcelku logicky - Fellinim záměrně nezodpovězenou otázkou. Jedno je jisté: hrdinové ze skutečného dna společnosti - r. 1954 byl již rokem měřitelného a viditelného hmotného vzestupu celé společnosti, krok za krokem překonávající jak rozvrat a zkázu druhé světové války, tak stejně nelichotivé dědictví třicátých let - jsou svou primitivitou od oživlých vlastností takřka k nerozeznání. Při bližším pohledu do psychologie hlavních postav tohoto romantického civilistního dramatu však vidíme známky skutečného lidství: Quinnův skvělý hrubián a rváč zná i okamžiky soucitu, lítosti, výčitek svědomí, prostomyslná Gelsomina nadčasově neskutečné umělecké kreace Masiny si uvědomuje své ženství a touhu po citu a podobně je vybavena třetí postava poštívače a provokatéra Matta, jehož domnělé bláznovství je jen maskou. Krutý konec filmu není autorskou spekulací, jak by se nad někomu mohlo zdát, ale naopak spojnicí, která jen posiluje převládající tradiční tvarosloví užité filmové řeči a skutečného konce těchto pro většinu společnosti tak pominutelných a zaměnitelných hugovských bídníků doby našich prapra- a prarodičů. Fellini v alegoricky vymezené SILNICI nalezl nejen sám sebe, ale i svůj typ herce a herectví, který ho bude provázet po celou jeho dlouhou hvězdnou uměleckou dráhu. Lesk a jiskřivost tohoto skvělého díle nepomíjejí ani po desetiletích, která uplynula od jeho premiéry. (26.06.2011)

Profesionálně natočený a víceméně běžný produkt ze školy italského neorealismu s některými jeho typickými rysy - např. zobrazování lidí z chudých poměrů či vliv levicového myšlení (vylíčení postavy Zampana výborně zahraného Anthony Quinnem, hlavní postava je spokojena s tím, že je jenom loutka...), dá se říci, že Silnice je takovou šablonou této kinematografické éry. Co mě zde překvapilo, je jméno producenta filmu Dino de Laurentise, který je mezi širokou veřejností známý spíše jako producent vysokorozpočtových béček (Flash Gordon, Rudá Sonja, Conan aj.). Sympatický komentář: Shadwell. (21.05.2010)

Šedesátá léta nám dnes připadají jednolitá a jednosměrná. Bylo jasné, kdo je velký režisér, kdo velký herec, co je art a co je pop. Fellini odkázal do šedesátých let dva úhly svého pohledu na společnost a na umění. Někdo se stal přívržencem Sladkého života, jiný Silnice. Nikdo však nepochyboval, že Fellinimu patří padesátá léta a kus ze šedesátých... (23.03.2014)

Samozřejmě uznávám jisté kvality tohoto velmi slavného Felliniho snímku, ale na druhou stranu musím přiznat, že mě krom hereckých výkonů a povedeně vykreslené atmosféry poválečné Itálie nic dalšího nijak nezaujalo a celý film mě nechal velice chladným, natož aby ve mě dokázal vyvolat jakoukoliv potřebu alespoň trošku prožívat osudy ústřední dvojice. (27.12.2005)