Posadnutosť

Dramatický príbeh milostného trojuholníka bol stvárnený v kinematografii veľakrát. Viscontiho reálne prostredie s temným chovaním hlavných aktérov, dokonalou atmosférou príbehu zvýrazňujúcou až agresívnou hudbou Giuseppeho Rosatiho ma zaujalo. Dokonca mi nevadila ani nezvyčajná dĺžka filmu, naopak, postavy boli aspoň vykreslené do detailov. (01.03.2007)

Překvapivě dobré a zábavné. Dokonce jsem pobral i děj a vyznal jsem se v postavách, i přes ty zajímavé střihy, které diváka často dopraví úplně mimo předcházející děj (způsobené ztracenými pasážemi). Z postav mi přišel nejzajímavější španělský artista a tlustý manžel "krásky" v hlavní roli. Zbytek u mě představoval typickou italskou zaměnitelnost. Příběh, jak jsem již řekl, byl zřetelný, ale, jak už to tak bývá, ne zrovna dvakrát zajímavý. Celý snímek na mě vlastně působil nijak zapamatování hodným dojmem a nezaujal mě v podstatě ničím. Kdybych si zde nepřečetl, že je Posedlost vůbec prvním zástupcem v žánru, snad bych i napsal, že se jedná o klasickou neorealistickou šeď :-) Byly by to čisté 3, nebýt vynikajícho konce, který mi trochu zamotal hlavu, navíc i přes nevýraznost konkrétních atributů filmu, celek nějakým způsobem dobře funguje a dá se na to koukat a zároveň netrpět. Pokud mám srovnávat s Rosselinim, Viscontiho Posedlost se mi líbila více, i když není jeho vrcholným dílem, narozdíl od Robertova Otevřeného Římu a Nultého Německa. (29.10.2006)

Veni, vidi, nudi (Přišel jsem, viděl jsem, znudil jsem se). Třetí adaptace Pošťáka, kterou jsem viděl (po těch dvou amerických z let 1946 a 1981) je ta nejnudnější. Od knihy se odchyluje dost, nemá skoro žádný náboj ani atmosféru a už vůbec ne nějaké sympatické herce. Na tenhle italský neorealismus asi zkrátka nemám buňky :-) (14.11.2016)

Na to, čo sa vo filme a v hlavách a srdciach postáv odohráva, je Posadnutosť príliš chladná a odťažitá. Čo by nebolo od veci, ak by sa nejednalo o film taliansky. Padne zopár faciek, ale aj tie pôsobia ako nacvičené facky hercov a talianski milenci tu ani nehádžu po sebe riad, čo je proste v tejto časti zemegule nepravdepodobné. Román som nečítal a ani som si už nepamätal tento omletý príbeh (Jacka a Anjelicu som videl cca 20 rokov dozadu), takže dejové zvraty boli pre mňa dejovými zvratmi. Som zvedavý na ďalšie verzie a k tomu záveru len toľko, že za prvé by mi asi aj v románe vadil ako vykonštruovaný a Visconti tu z hlavných postáv urobil jednoducho nepozorných debilov. (12.10.2015)

Jak pravil Otokar Březina: "I v ženách jsou démoni, kteří je ovládnou ve chvílích lásky. Jsou ženy, které pro chvíli opojení, jež netrvá ani část vteřiny, kterou jim dáví člověk ani ne příliš silný, zapomenou na čest a povinnost a na všechno. Jen když pak mají sílu všechny hrůzy a důsledky toho nésti." (20.05.2009)