Smrt v Benátkách
Morte a Venezia
Mort à Venise
Death in Venice
Réžia:
Luchino ViscontiKamera:
Pasqualino De SantisHrajú:
Dirk Bogarde, Romolo Valli, Mark Burns, Nora Ricci, Marisa Berenson, Carole André, Björn Andrésen, Silvana Mangano, Franco Fabrizi, Marco Tulli (viac)Obsahy(1)
Roku 1911 prichádza do Benátok vyčerpaný hudobný skladateľ Gustav von Aschenbach. V prostredí honosného talianskeho letoviska sa chce zotaviť, načerpať novú životnú silu i inšpiráciu. Tá prichádza v nečakanej forme a berie na seba podobu efébsky krásneho poľského mladíka Tadzia. Aschenbach postupne prichádza na to, že jeho fascinácia chlapcom sa mení na platonickú lásku k ideálu krásy, ktorý sa celý život snažil hľadať v hudbe. Situácia v Benátkach však prestáva byť bezpečná nielen pre Aschenbachove city, ale aj pre jeho zdravie. Zákerné scirrocco privialo do stojatých vôd benátskych kanálov choleru. Benátčania žijúci z turistov sa snažia informácie o epidémii za každú cenu čo najdlhšie udržať v tajnosti. Smrť v Benátkach, ktorá patrí k vrcholom tvorby režiséra Luchina Viscontiho, je druhým dielom tzv. nemeckej trilógie. Film je dokonalou evokáciou atmosféry neskorej secesie, belle epoque i starého sveta, ktorý po 1. svetovej vojne zanikol. Predobrazom postavy Gustava von Aschenbacha bol hudobný skladateľ Gustav Mahler. Preto vo svojej adaptácii Visconti zmenil Aschenbachovu profesiu zo spisovateľa na hudobného skladateľa. S pomocou dokonalej scénografie a hudby Mahlera, Lehára a Musogorského vytvoril z predlohy, ktorá bývala považovaná za nesfilmovateľnú, reflexiu o podstate umeleckej tvorby, krásy a o dvoch silách riadiacich život človeka: sile lásky a sile smrti. (STV)
(viac)Videá (3)
Recenzie (187)
Shadwelov komentar je nieco priserne, a uz viem, ze tento uzivatel urcite nebude v mojich oblubenych. No , takze jesto treba zasadit Morte a venezia do sirsieho vseobecno historicko politicko geografickeho rozhladu. V takom Nemecku prvy roman otvorene sa zaoberajuci homosexualitou napisal Klaus Mann /1906 - 1949/, roman sa volal Der Fromme Tanz, a vysiel 1925. Co sa tyka tohoto Morte a Venezia, roman napisal Thomas Mann, otec Klausa Manna /nerozumeli si spolu/ - ide tu o platonicku lasku starnuceho spisovatela k 14 rocnemu chlapcovi z polskej rodiny. Jo, jo, viem, kto bol Bogarde a viem, ze mu isli dobre roly sexualne dezorientovanych ludi tusim vo filme Victim z 1961 roku. Chammurappizial si dobre uvedomujem, ze Bogarde mohol oslovit nejakeho sexualne dezorientoveho mentala aj tuna, a urcite sa film pacil chlapcom v tangach, to jo. No mne ne, ja chlapcov v tangach moc nemusim, co ako vidim kopu 5 hviezdickovych hodnotenie, hodne ludi tu ma rado homosexualny podton. Mne je to jedno. No ale film ma xmrti nudil a jednak je to vopruz. Viem len tolko, ze hudba bola sice ako - tak na urovni, ale kulisy pod/priemerne a vo filme vladla taka priserna nuda, ze som v kine zaspal. Zopakoval som si vsak dalsie 2 projekcie, ale opat som sa nudil jaxvina a potvrdil som si, ze taketo planoby pre mna proste nie su. Jak mnohi tvrdia, ze mlady Bjorn Andresen mal najlepsi film tento, tak to ani omylom, laskavo si pozrite Slabomyslneho Vraha 1982 : 5 % ()
Vysloužilý umělec si do Benátek přijíždí napravit své chatrné zdraví a možná i znovu nalézt ztracenou chuť do života. Ta se mu na pár dní opravdu vrátí díky panensky krásnému polskému chlapci Tadziovi, který je zde na rekreaci s rodinou. Umělec se k chlapci upíná téměř celou svou myslí a touhou, ačkoli sám si je dobře vědom směšnosti svého počínání. Jejich "vztah" je sice platonický, avšak chlapci je mužova přízeň, zdá se, příjemná a opětuje ji, třebaže bez jediného dotyku, bez jediného slova - mluví za ně pouze dlouhé všeříkající pohledy. . . . . Silná Mahlerova hudba a obrazy, které v jednom či dvou závěrečných záběrech dosahují snad až nesnesitelné filmové krásy (chlapec v moři, fotoaparát) - to jsou hlavní pozitiva tohoto právem vysoce ceněného snímku - a pozitiva jsou to tak veliká, že pokud má film nějaké negativní stránky (pár by se jich určitě našlo - když už nikde, tak možná v tu a tam nepříliš přesvědčivých hereckých výkonech), pak téměř úplně zapadnou v přívalu ryzího filmového umění. A aby těch krás nebylo málo, musím zde vyzdvihnout ještě jednu, pro film zásadní - totiž samotného herce v roli chlapce - Björn Andresen byl se svým až dívčím vzhledem pro roli Tadzia naprosto ideální, neboť byl vskutku "nadpozemsky" krásný..._____(souhlasím s Limou, že Smrt v Benátkách lze opravdu PLNĚ docenit pouze v jedinečné atmosféře nějakého postaršího kinosálu) ()
Dlhé zábery, podmanivá hudba, sympatický hlavný hrdina. To je asi tak všetko. Vystihnúť astmosféru sa Viscontimu darí. Dokonca jeho schopnosť nikam sa neponáhľať a aj tak byť zaujímavý je tu živím dôkazom režisérskej zručnosti. Ale aj keď nie som homofobik, tento film je naozaj príšerne Gay. Malý chlapec Bjorn ako keby úmyselne provokoval životom utrápeného Gustava, ktorý sa stratil vo vnímaní umenia a reality. Fakt som mu prial aby mu dal niekto facku. Borgarde je veľmi sofistikovaný herec. Jeho uhrančivý pohľad a jeho zaľúbenosť je mnohými zábermi podporená a vytávra akýsi až nadnesený, neskutočný význam. Stojí tvárou v tvár krutej realite, ktorá sa dostane do povedomia hrdinu v podobe epidémie, ktorá ho na konci dostane. V mnohých smeroch zaujímave dielo, ktoré ma ale nechalo chladným. Nie je to zlý film, ale rozhodne to nie je film pre mňa. A Benátky budem mať vždy spätá s dažďom, karnevalom, Bondom a Woody Allenom. Tieto slnkom zaliate Benátky, kde sa každý druhý človek potí ako keby kráčal Saharou mi prídu značne nesympatické. Leto, neleto. ()
Jak nesnadné je přeměnit literární dílo na filmové plátno, ukazuje ve velkém stylu tento film. Krásné obrazy, vkusná a dobrá výprava, příjemné ukázky z magického města, zajímavé debaty o významu hudby a umění celkově a jeho působení na člověka, kvalitní herecký výkon hlavního hrdiny a příjemný závan hudby Gustava Mahlera. A přesto prázdno, velké prázdno, v zajímavých odstínech, které tak lehce šednou. Hudební skladatel Gustav von Aschenbach (dobrý Dirk Bogarde) na ozdravném pobytu v Benátkách nalézá platonickou lásku v andělské dvojpohlavní tváři dospívajícího polského chlapce Tadzia (Björn Andrésen), a smrt. Záhadná epidemická nemoc vtrhává do Benátek, přeměňuje je v město strachu a nabízí náruč smrti. Smrt jako vykoupení pro Gustava, který je sužován neúspěchem své práce, i tragédií v jeho soukromém životě. Nenachází uspokojivou odpověď, není schopen jednat, jen si útrpně libuje ve své obrazově platonické lásce a choulí se do náruče vykoupení smrti. Z dalších rolí: Gustavův přítel a řečnický souputník v oblasti umění Alfred (Mark R. Burns), úslužný ředitel benátského hotelu (Romolo Valli), Gustavova mladá manželka (Marisa Berenson), prostitutka Esmeralda (Carole André), a Tadziova polská matka (Silvana Mangano) a guvernantka jejich dětí (Nora Ricci). Působivý film, a přesto pro mě tak prázdný. ()
Galéria (68)
Zaujímavosti (9)
- Björn Andrésen musel byť nadabovaný, keďže je Švéd a jeho postava bola Poliak. (dwdb)
- V knihe od Thomasa Manna je postava Gustava (Dirk Bogarde) autor, nie skladateľ. (dwdb)
- Předobrazem titulní postavy, kterou ve filmu ztvárnil britský herec Dirk Bogarde, byl skladatel Gustav Mahler, jehož hudba podbarvuje klíčové pasáže. (Lynette)
Sledovat tenhle film je jako být svědkem toho, jak vám před očima oživne známý Seuratův obraz Nedělní odpoledne na ostrově La Grande Jatte - je to velká nádhera, navíc podbarvená nadpozemskou hudbou Gustava Mahlera. Pokud si člověk při jeho sledování něco uvědomí, je to mj. skutečnost, že se dnes historické filmy točí úplně jinak (což ovšem není výtka! podle mě je jednou z největších předností tohoto filmu právě jeho mistrná evokace dané epochy; ostatně tento film se pro dnešního nesoustředěného diváka hodí stejně málo, jako četba "rozvleklého" Manna pro současné čtenáře - obojí krutě vyšlo z módy; stojí mimochodem za zmínku, že sám Mann děj své novely časově nijak přesně nezasadil - text začíná slovy "Gustav Aschenbach neboli von Aschenbach, jak se úředně jmenoval od svých padesátých narozenin, vyšel si jednoho jarního odpoledne roku 19.., který naší pevnině ukazoval po měsíce tak hrozivou tvář, ze svého bytu v třídě Prince regenta v Mnichově sám na delší procházku...). Obsazení považuji za velice šťastné, sledovat Dirka Bogarda v hlavní roli mě hodně baví, a Björn Andrésen byl pro roli Tadzia vybrán rovněž velice vhodně (teprve když si člověk s úžasem uvědomí, že z toho éterického mladíka je dnes už 60 letý stařec, dojde mu, jak je tenhle film starý - stálo by celkem za to něco vědět o tom, jestli ještě kdy natočil něco, co by se svým významem vyrovnalo jeho hereckému debutu v 16 letech, nebo jestli slávu své první role už nikdy nepřekonal). Film jsem viděl dvakrát (stejně jako jsem dvakrát četl stejnojmennou Mannovu předlohu) a považuji ho za velice zdařilou adaptaci jednoho z vrcholných Mannových textů - ve všem zásadním se film předlohy drží velice věrně, a veškeré změny jsou zde spíše kosmetického rázu (to, že Visconti udělal z Aschenbacha hudebníka namísto spisovatele, je zcela zanedbatalná změna; mnohem zajímavější je zde zmínit, že postava Aschenbacha vykazuje mnohé autobiografické rysy - Aschenbach je stejně jako Mann slavný spisovatel z Mnichova, manžel dcery významného vědce, a v neposlední řadě i homosexuál). Závěr je - navzdory své dokonalé předvídatelnosti, kterou předjímá již samotný název knihy i filmu - velmi pohnutý a silný, uvědomíme-li si, že zachycuje Aschenbacha v situaci, kdy byl sice neobyčejně rozrušený, morálně rozložený a těžce nemocný, ale poprvé v životě šťastný: nalíčen jako mladík, a zbaven tak důstojnosti, je ve své homoerotické vášni pustošen hlubinnými stránkami své osobnosti, které celý život držel na uzdě, a takto nachází smrt v městě zamořeném cholerou (samotné zasazení děje do Benátek samozřejmě nebylo vůbec náhodné - ze strany Manna to byl neobyčejně promyšlený krok, vycházející ze znalostí všemožných asociací, s nimiž si tehdejší německá společnost Benátky spojovala). Jaký velkolepý příběh, jaký velkolepý kontrast krásy a ošklivosti, života a smrti! Tím může Aschenbach btw. připomenout postavu Profesora Neřáda ze stejnojmenného románu Thomasova bratra Heinricha (zdařile zfilmováno v roce 1930, viz Modrý anděl), s nímž vykazuje řadu podobností. Skvělý film pro náročné diváky, kteří docení všechny jeho umělecké kvality (považuji za smutné, že tady už 13 let jako první straší Civalův komentář, který ten film tehdy evidentně totálně nepochopil - určitý typ lidí by prostě neměl koukat na umělecky hodnotné filmy, když je stejně nedocení). Film, o kterém by se daly popsat stohy papíru, ale k čemu to, když to nejlepší, co se s ním dá dělat, je si ho jednou za čas znovu pustit a nechat se s ním na chvíli unést do jiného - seuratovského, chtělo by se říci - světa. Takové filmy už se dnes netočí. () (menej) (viac)