Zpráva o putování studentů Petra a Jakuba
The Pilgrimage of Students Peter and Jacob
VOD (3)
Obsahy(1)
Česko-slovensko-francúzsky film režisérky Drahomíry Vihanovej je baladicky ladenou esejou o zločine a treste, vnímaných rómskym a bielym etnikom z rôzneho uhla. Náhodné stretnutia s láskou a zradou, smrťou a vinou tvoria filozofický pôdorys témy o rozpade jedného priateľstva.
Dráma, odohrávajúca sa v súčasnom českom i slovenskom prostredí, zachytáva nielen odlišnosť postojov oboch mladíkov - svedkov vraždy mladého Cigána, ktorý zabil svoju nevernú ženu, ale zároveň vytvára priestor aj pre konfrontáciu hodnotových kritérií a predstáv o podobe spravodlivosti. Pražský študent práv Petr /Gustáv Řezníček/ a slovenský poslucháč filozofie Jakub /Adrian Jastraban/ sú najlepšími priateľmi do chvíle, kedy ich prázdninovú cestu po Slovensku skríži rómský mladík. Imro /Marián Balog/ miluje Eržiku /Jolana Badžová/, ktorá sa však previnila proti odvekej tradícii tým, že porušila sľub vernosti. A prísaha je zákon. Muž ju v záchvate žiarlivosti viackrát prebodne. Čakajú ho dva tresty - jeden od väčšinovej spoločnosti bielych, druhý od vlastnej rómskej komunity, ktorá ho obradne vyženie. Petr a Jakub sledujú Imrov tragický údel z bezprostrednej blízkosti a musia sa rozhodnúť, aké stanovisko k nemu zaujmú. Ich názory na trest a spravodlivosť sa začínajú diametrálne rozchádzať, akademická polemika postupne prerastie v zásadný konflikt životných postojov. Petr rešpektuje písané právo, zatiaľ čo Jakub, dôverne zžitý s Rómami, bráni to nepísané, založené na zvykoch a tradícii. Osudy oboch priateľov sa vzďaľujú. Právnik sa ožení a narodí sa mu dieťa, filozof zanechá štúdium v Prahe, uniká pred svetom do prírody ku krátkym, zato nevšedným vzťahom. Nevyhnutnosť ísť svedčiť pred súd však maximálne vyhrocuje ich vnútorné dilemy. Na čej strane je pravda? Kto má recept na to, ako žiť? Filmový pokus o multikultúrny dialóg je zároveň akousi polemikou, ktorá nabáda k tolerancii a rešpektu voči odlišnosti rôznych spoločenstiev.
Film, realizovaný v koprodukcii partnerov Cineart, Česká televize, Kvartfilm, Slovenská televízia, Krátky film Praha a Margo films Paris, nakrútila v roku 2000 Drahomíra Vihanová podľa pôvodného scenára, na ktorom spolupracovala s Vladimírom Vondrom. Režisérka, známa ako jedna z najlepších českých dokumentaristiek, ktorej snímky /Zahrada plná plenek, Rozhovory, Otázky pro dvě ženy, Za oknem, Proměny přítelkyně Evy, Denně předstupuji před tvou tvář a ďalšie/ boli v zahraničí často oceňované, sa k hranej tvorbe mohla vrátiť až po roku 1989 filmom Pevnost /1994/, keďže jej debut Zabitá neděle /1969/ bol dvadsať rokov zakázaný. Svoj tretí celovečerný hraný titul vytvorila s renomovaným kameramanom Jurajom Šajmovičom, ktorý sa podieľal na úspechu viacerých diel vyrobených Slovenskou televíziou od šesťdesiatych rokov /Smrť sa volá Engelchen, Tri gaštanové kone/. Popri Milanovi Bahulovi a Zuzane Šulajovej vo filme uvidíte Zuzanu Stivínovú, Luděka Eliáša, Theodoru Remundovú, Luciu Roznětínsku a veľa rómskych nehercov z východoslovenskej obce Lefantovce, kde sa aj nakrúcalo.
(oficiálny text distribútora)
Recenzie (24)
Film který v hledání pravdy u přímnosti je zcela směšný. Vihanová pokládá mravní a etické otázky, tak tryskně amatérským způsobem, až to vypadá, že to je její debut. A vůbec se jí nedaří na ně odpovídat, ikdyž to možná ani nebyl její umělecký záměr. Co však bije do očí, je silná romantizace romského problému. V jejím podání jsou to svobodné bytosti, podléhající jiným (vyšším) zákonům. Což je opravdu idiotské. Nejsem rasista, vidím toto etnikum však zcela pravdivě. Romové jsou společenským probleme a tento film ho zcela obrací hlavou dolů a nohama na horu. a místo aby ukazoval čistou pravdu, tak jej zaznaménává růřovým balastem ()
Film oscilujúci medzi drámou hovoriacou o právnych dôsledkoch vraždy mladej ženy a lyrickým pohľadom na zvykové právo i morálne hodnoty cigánskeho etnika. Rozhodne nie špatný nápad (ale ani originálny), avšak formálna stránka snímku je pomerne netradičná a pre diváka náročná na sledovanie (lyricko-epická stránka). Oceňujem však snahu D. Vihanovej pridŕžať sa presných reálií (napr. liturgia, cigánsky slovník, právne poučky a pod.). V konečnom dôsledku ma ale film veľmi neoslovil. Podobne sociálne ladený film o cigánoch je napr. Cigán (2011) alebo Marian (1996). ()
Trochu mě překvapilo zdejší nízké hodnocení tohoto filmu. Já považuji podobné polemiky v současnosti za poměrně smysluplné, protože je vždy důležité respektovat kulturu jiných etnik. A umění určitě mnohokrát sloužilo a bude vždy sloužit i k vyjádření se k současným společenským problémům a otázkám. Byť šlo právě téma "Romové a my" zpracovat filmařsky o něco lépe, nemohu si 4* odpustit za zajímavý podnět směřující k hlubšímu diváckému zamyšlení. ()
Snad nejodvážnější film české (polistopadové) kinematografie. Nikdy jsem nepochopil, jak se Drahomíře Vihanové podařilo natočit jej, a to nejen pro nezbytné zabydlení se ve východoslovenských cigánských osadách, ale pro ostré (a tedy zraňující) vědomí toho, že se v konečné podobě snímku nesloučí, ale vedle sebe zůstanou stát, všechny ty zcela nespojité diskursy, z nichž především citovaná nadčasová a nadosobní Slova Boží (Písma svatého) a krajně bezprostřední, do vteřiny, která mizí, vsáklá řeč cigánská spolu kontrastují natolik, že film může začít připomínat spíše alegorii než osobní svědectví, a o to režisérce bezpochyby nešlo. Naopak. Film vtěluje tázavost generace, která se poprvé postavila na svobodné nohy, ale která rovněž musela pochopit, že jazyk, kterým se vyjadřuje, si přisvojila hovada i zrůdy, které tak výstižně zpodobila univerzitní komise rozhodující o studentském bytí a nebytí jedné z hlavních postav. Dojímá mě i ten celý kolorit, balík Placákových Babylonů a knedlíky navíc v menze v Opletalově. Nic z toho jsem nezažil, ani ten hlad, a to jsem skoro nejedl, šest rohlíků ve Vítu nebo v Normě, kelímek dvaceti deka salátu z prošlých surovin, později štrůdl za dvacku v Michelský pekárně v Dlouhý a suchá půlka chleba zpola snězená v tramvaji. On ten nezájem vyučujících (až na pár svatých, otcovských výjimek) ve mně natolik vzbuzoval hnus a touhu to všechno jedním mílovým krokem překročit, že jsem ani nedokázal polknout, natož hladovět, a pak jsem to překročil a dlouho už zvracím z toho, jak se ve mně nad tím pohnula duše. Jinak je až šokující, jak přesně Jakub svým fragmentárním, lecčíms kulhajícím jazykem zasazuje krizovou situaci romské menšiny: slyším v tom echo protestních hlasů amerických obhájců afroamerické minority v padesátých letech, kteří přímo upozorňovali, že se cílenou segregací vytváří snadno ovladatelná a bezmocná otrocká skupina k čemukoliv použitelných lidí, tedy že otrokářství může pokračovat jen z moci patřičně nastavené řeči. A řeč? O tomto filmu v roce 2000 ani nikdy potom nikdo z mých spolu-studentů ani spolu-bydlících nemluvil. Kde to žiju, kde jsem to žil… Alma mater. ()
Velké téma, které je bohužel scénáristicky rozpracované velmi průměrně. To, že chybí rozvinutí vedlejších postav, by se ještě dalo vysvětlit zaměřením na hlavní linii, ale bohužel i obsah a vedení dialogů jsou hodně neumělé a vedení herců má značné rezervy. Právní rovina je hodně skicovitě školometská. K pozitivům patří herecký typ Jastrabana, dávající celku svěžest, a syrová romská hudba bez kudrlinek. 2-3* ()
Galéria (8)
Zaujímavosti (1)
- Poslední hraný film Drahomíry Vihanové, kvůli jehož negativnímu přijetí se režisérka rozhodla přestat točit. (trojúhelník)
Reklama