Zpráva o putování studentů Petra a Jakuba
The Pilgrimage of Students Peter and Jacob
VOD (3)
Obsahy(1)
Česko-slovensko-francúzsky film režisérky Drahomíry Vihanovej je baladicky ladenou esejou o zločine a treste, vnímaných rómskym a bielym etnikom z rôzneho uhla. Náhodné stretnutia s láskou a zradou, smrťou a vinou tvoria filozofický pôdorys témy o rozpade jedného priateľstva.
Dráma, odohrávajúca sa v súčasnom českom i slovenskom prostredí, zachytáva nielen odlišnosť postojov oboch mladíkov - svedkov vraždy mladého Cigána, ktorý zabil svoju nevernú ženu, ale zároveň vytvára priestor aj pre konfrontáciu hodnotových kritérií a predstáv o podobe spravodlivosti. Pražský študent práv Petr /Gustáv Řezníček/ a slovenský poslucháč filozofie Jakub /Adrian Jastraban/ sú najlepšími priateľmi do chvíle, kedy ich prázdninovú cestu po Slovensku skríži rómský mladík. Imro /Marián Balog/ miluje Eržiku /Jolana Badžová/, ktorá sa však previnila proti odvekej tradícii tým, že porušila sľub vernosti. A prísaha je zákon. Muž ju v záchvate žiarlivosti viackrát prebodne. Čakajú ho dva tresty - jeden od väčšinovej spoločnosti bielych, druhý od vlastnej rómskej komunity, ktorá ho obradne vyženie. Petr a Jakub sledujú Imrov tragický údel z bezprostrednej blízkosti a musia sa rozhodnúť, aké stanovisko k nemu zaujmú. Ich názory na trest a spravodlivosť sa začínajú diametrálne rozchádzať, akademická polemika postupne prerastie v zásadný konflikt životných postojov. Petr rešpektuje písané právo, zatiaľ čo Jakub, dôverne zžitý s Rómami, bráni to nepísané, založené na zvykoch a tradícii. Osudy oboch priateľov sa vzďaľujú. Právnik sa ožení a narodí sa mu dieťa, filozof zanechá štúdium v Prahe, uniká pred svetom do prírody ku krátkym, zato nevšedným vzťahom. Nevyhnutnosť ísť svedčiť pred súd však maximálne vyhrocuje ich vnútorné dilemy. Na čej strane je pravda? Kto má recept na to, ako žiť? Filmový pokus o multikultúrny dialóg je zároveň akousi polemikou, ktorá nabáda k tolerancii a rešpektu voči odlišnosti rôznych spoločenstiev.
Film, realizovaný v koprodukcii partnerov Cineart, Česká televize, Kvartfilm, Slovenská televízia, Krátky film Praha a Margo films Paris, nakrútila v roku 2000 Drahomíra Vihanová podľa pôvodného scenára, na ktorom spolupracovala s Vladimírom Vondrom. Režisérka, známa ako jedna z najlepších českých dokumentaristiek, ktorej snímky /Zahrada plná plenek, Rozhovory, Otázky pro dvě ženy, Za oknem, Proměny přítelkyně Evy, Denně předstupuji před tvou tvář a ďalšie/ boli v zahraničí často oceňované, sa k hranej tvorbe mohla vrátiť až po roku 1989 filmom Pevnost /1994/, keďže jej debut Zabitá neděle /1969/ bol dvadsať rokov zakázaný. Svoj tretí celovečerný hraný titul vytvorila s renomovaným kameramanom Jurajom Šajmovičom, ktorý sa podieľal na úspechu viacerých diel vyrobených Slovenskou televíziou od šesťdesiatych rokov /Smrť sa volá Engelchen, Tri gaštanové kone/. Popri Milanovi Bahulovi a Zuzane Šulajovej vo filme uvidíte Zuzanu Stivínovú, Luděka Eliáša, Theodoru Remundovú, Luciu Roznětínsku a veľa rómskych nehercov z východoslovenskej obce Lefantovce, kde sa aj nakrúcalo.
(oficiálny text distribútora)
Recenzie (24)
Jak mám paní Vihanovou rád jako člověka i jako režisérku třeba Pevnosti, tohle je takové klišé, takové multikulti natvrdo, že nemohu jinak. Postavy se žel nechovají životně, jsou jen plakáty k jakémusi ideálu, jsou jen symboly na šachovnici idealistických představ, jak by asi věci měly fungovat, ale nikdy nebudou, protože realita je už několik století někde jinde. ()
Režiserka Vihanová sa nebojí rýpat do takých témat ako je romska komunita!A čo jej slúži ku cti je aj fakt že s touto temou si poradila celkom dobre!Nebála sa natáčat azda na najhoršom mieste na Slovensku a to v romskej osade Letanovsky mlyn na Spiši.Takto dodala filmu naozajstnu autencitu.Nebala sa okrem toho zarýpavat do problematiky viac nez by bolo slusne.Skuma našu a romsku mentalitu a ich rozdielnost s puncom uveritelnosti.Co mi ale na pribehu trochu vadi je scenar, ktorý sa rovnakou mierou stara aj o samostatne osudy hlavných predstavitelov co podla mna pribehu velmi neprospieva.Zato obsadenie niekolkých naozaj dobrých slovenských hercov do filmu /Milan Bahúl,Zuzana šulajová/ chápem ako velmi dobré rozhodnutie pani režisérky. ()
Snad nejodvážnější film české (polistopadové) kinematografie. Nikdy jsem nepochopil, jak se Drahomíře Vihanové podařilo natočit jej, a to nejen pro nezbytné zabydlení se ve východoslovenských cigánských osadách, ale pro ostré (a tedy zraňující) vědomí toho, že se v konečné podobě snímku nesloučí, ale vedle sebe zůstanou stát, všechny ty zcela nespojité diskursy, z nichž především citovaná nadčasová a nadosobní Slova Boží (Písma svatého) a krajně bezprostřední, do vteřiny, která mizí, vsáklá řeč cigánská spolu kontrastují natolik, že film může začít připomínat spíše alegorii než osobní svědectví, a o to režisérce bezpochyby nešlo. Naopak. Film vtěluje tázavost generace, která se poprvé postavila na svobodné nohy, ale která rovněž musela pochopit, že jazyk, kterým se vyjadřuje, si přisvojila hovada i zrůdy, které tak výstižně zpodobila univerzitní komise rozhodující o studentském bytí a nebytí jedné z hlavních postav. Dojímá mě i ten celý kolorit, balík Placákových Babylonů a knedlíky navíc v menze v Opletalově. Nic z toho jsem nezažil, ani ten hlad, a to jsem skoro nejedl, šest rohlíků ve Vítu nebo v Normě, kelímek dvaceti deka salátu z prošlých surovin, později štrůdl za dvacku v Michelský pekárně v Dlouhý a suchá půlka chleba zpola snězená v tramvaji. On ten nezájem vyučujících (až na pár svatých, otcovských výjimek) ve mně natolik vzbuzoval hnus a touhu to všechno jedním mílovým krokem překročit, že jsem ani nedokázal polknout, natož hladovět, a pak jsem to překročil a dlouho už zvracím z toho, jak se ve mně nad tím pohnula duše. Jinak je až šokující, jak přesně Jakub svým fragmentárním, lecčíms kulhajícím jazykem zasazuje krizovou situaci romské menšiny: slyším v tom echo protestních hlasů amerických obhájců afroamerické minority v padesátých letech, kteří přímo upozorňovali, že se cílenou segregací vytváří snadno ovladatelná a bezmocná otrocká skupina k čemukoliv použitelných lidí, tedy že otrokářství může pokračovat jen z moci patřičně nastavené řeči. A řeč? O tomto filmu v roce 2000 ani nikdy potom nikdo z mých spolu-studentů ani spolu-bydlících nemluvil. Kde to žiju, kde jsem to žil… Alma mater. ()
Jakubova touha po svobodném životě, a s tím spojené střípky poetizmu, dělají z filmu celkem zajímavou záležitost. Stejně tak bohémský život studentů filosofie, řešící i zobrazující otázky nelidské krutosti světa. Část o cikánských "tradicích", lásce i poslušnosti až za hrob, je skutečně tlačena násilně. Snímku to neprospělo a rozděluje ho na dvě samostatné části, z nichž by se daly udělat i dva různé filmy. Po režijní stránce je to ale velmi slušné. Skvěle rozházená dějová line i vedení herců. Např. Adrian Jastraban se v mých očích lehce vymanil z herecké druhořadosti. ()
Velké téma, které je bohužel scénáristicky rozpracované velmi průměrně. To, že chybí rozvinutí vedlejších postav, by se ještě dalo vysvětlit zaměřením na hlavní linii, ale bohužel i obsah a vedení dialogů jsou hodně neumělé a vedení herců má značné rezervy. Právní rovina je hodně skicovitě školometská. K pozitivům patří herecký typ Jastrabana, dávající celku svěžest, a syrová romská hudba bez kudrlinek. 2-3* ()
Galéria (8)
Zaujímavosti (1)
- Poslední hraný film Drahomíry Vihanové, kvůli jehož negativnímu přijetí se režisérka rozhodla přestat točit. (trojúhelník)
Reklama