RoboCop

Robcop je klasika - nesmrtelná stejně jako samotný hlavní hrdina. Viděl jsem ho zhruba dvacet let po uvedení do kin a teď znovu po dalších dvaceti let a je to pořád skvělý biják. Nijak zvlášť nezestárnul ani navenek, protože kostým s maskou i bez vypadá stále zatraceně stylově. Robocop má béčkový, ale přesto poutavý příběh obalený brutalitami a stylovými akčními scénami,  a zároveň je to vyvedená přehnaná satira Ameriky, ve které se černým humorem nešetří. Super. (8/10) (16.03.2022)

RoboCop je film pro příznivce akčního žánru a krvavé podívané bez většího přesahu pro ostatní diváky. Řemeslně slušně zpracované, na to je Paul Verhoeven dostatečně zkušený a zručný. V některých momentech je to lehce fašounsky nahnědlé, ale to u Verhoevena není opět žádným překvapením. Celkový dojem: 40 %. Film, který těží z nostalgie a z teenegerského diváckého úhlu pohledu. (17.01.2009)

Víte, co je zvláštní? Že jsem Robocopa 1 vlastně kompletně viděl až letos v roce 2007. Nikdy dřív jsem se k tomu nedostal, vždycky mi do toho něco přišlo, nebo zrovna nebyl nikde po ruce a nebo jsem ho viděl jen určitou část. Přesto je to zatraceně dobrej film. Spousta krve není nijak přehnaná, Detroit je tvrdý město, a kromě počátečního masakru policisty Murphyho, který je brán dost nadneseně (říkejte si co chcete, ale nikdo neustojí třicet střel z brokovnice, to by padl na zem po první ráně) a naturalisticky (po třiceti kulkách se té krvi vlastně ani nemůžete divit), jich nijak extra moc neuvidíte. Celkově je to zábavné akční SF béčko, s dobrými hereckými výkony a hodně sympatickým Peterem Wellerem. Jeden z dalších kultů, které se sice s postupem let s dalšími pokračováními stále víc rozmělňovaly, přesto kultem zůstaly. Robocop je totiž sympatičtější jak vychlazená skotská uprostřed pouště už jen proto, že je to dosti brutálně zavražděný policajt, co měl rodinu. Hlavní hudební motiv zná každej a je to jeden z těch motivů, který vám stále zní v hlavě (hrdinská hudba jako třeba v Conanovi nebo Predátorovi). Nostalgie se u mě nekoná, a přesto se mi Robo dost líbil. (04.03.2007)

Americký debut nizozemského filmaře Paula Verhoevena, který nejdřív scénář k Robopoldovi vyhodil do koše, aby ho následně manželka přesvědčila, že na tom přece jenom něco je a že má spoustu podvratných spodních tónů. Film, který prvně vznikal jako další z tuctových béček za pouhých 13 milionů dolarů (a vydělal na sebe čtyřnásobně!) u společnosti Orion, zodpovědné například za prvního Terminátora, obsahuje všechna typická verhoevenovská témata - nemyslím tím zrovna to neustále omílané násilí, ale především krizi identity. Ve středobodu každého Verhoevenova snímku stojí tělo, v připadě RoboCopa tělo lidské, společenské, sociální a politické. Bludný Holanďan jakožto pozorovatel cizí země reflektuje 80. léta jako ryze reaganovskou éru, v níž je společnost ovládána zkorumpovanými a zločinnými korporacemi, přichází komercionalizace a otupění příjemce (trefné televizní reklamy či pořady) a hlavně nefunkčnost mýtů jako takových. Není se ani čemu divit, že se zde staví na westernových a komiksových půdorysech. Novodobý příběh Ježíše (rozstřílení Murphyho připomínající ukřižování Krista, přihlížející parťačka Lewisová jako Marie, následné vzkříšení a závěrečná chůze ve vodě) přicházejícího spasit Ameriku se dočkal dvou slabších pokračování (druhý, nedoceněný díl režírovaný komiksovým autorem Frankem Millerem, přehodil výhybku z leva do prava, třetí trpí úlitbou na dětské diváky a Roba vyřadil na delší dobu z provozu) a velice slabého seriálu a na základě něj ještě horších televizních filmů. (04.08.2007)

Odstupom času dosť rutina, ktorá je zaujímavá hlavne svojim duchom doby. S výnimkou synťákovej hudby sú tam skoro všetky 80s trademarky s osobitným dôrazom na externality reaganovskej Ameriky a to rozmach mestskej zločinnosti, televízie a korporácii. Napriek tomu to nepovažujem za žiadnu satiru, lebo tie akože satirické vsuvky sú úplne primitívne a naivné. 80s akčný štandard. (04.06.2015)