Matka Johana od Anjelov

Klášter kdesi v pustině a u něho hostinec. Děj začíná příjezdem mladého kněze, který se má pokusit z místních jeptišek vyhnat ďábly. Posedlá má být hlavně matka představená, ale ostatní jeptišky s ní sekundují. Všechny pokusy vyhnat zlého ducha z osazenstva místního kláštera byly zatím marné. Mladý kněz se velmi poctivě snaží věnovat se výmítání a nehledět více do hlubokých očí matky představené. Je to však velmi těžký úkol. (15.03.2020)

!!SPOILERY!!Zpočátku jsem film podezříval z laciné efektnosti přiživující se na oficiálním dogmatu vůči církvi, avšak po ďábelských extempore s pozoruhodnými vizuálními kvalitami film začne získávat i filosoficko-psychologický důraz a mění se až v existenciální drama lidí, kteří bojují různými způsoby s nezvratnou volbou a spalujícími pochybnostmi - "posedlost" ďáblem se tak stává jakýmsi dobrovolně přijímaným životním stavem, který jediný dokáže zakrýt palčivá muka a pocit prázdnoty i bezúčelnosti duchovního i tělesného asketismu. I kněz svým způsobem podléhá, jakkoliv to bere jako vykoupení uhrančivé matky představené a svým nezvratným činem se navíc uzavírá do věčné temnoty. Jedině rozpustilá sestra, jež jediná uniká fanatismu a svoji řeholi bere naprosto světským způsobem dokáže žít alespoň trochu naplněně. I když sama nakonec poznává, že se svoji rozpolceností dostává do slepé uličky a ani matka představená nenachází v knězově oběti náznak světla a jejich splynutí v rovnoprávném obětí doprovází odbíjení němých zvonů, místo ncihž se ozývají vzdechy těch, co zůstávají osamoceni na bezbožné zemi a marně vztahují ruce k nebi a hledají v něm náznak útěchy. Film vlastně prosazuje střízlivost lidského vztahování se ke světu a ukazuje dosti drastickým způsobem úskalí a křehkost jakéhokoliv upínání na abstraktní teze (výborný a mrazivý dialog tápajícího kněze s Židem ohledně pochybností víry). Je jasné, že i přes svojí kontroverznost film musel režimu vyhovovat, jelikož útočí na samotné podstatné otázky církevní rovnováhy, i když samozřejmě víru jako takovou zaslepeně nezavrhuje (východisko nachází u dvojice náděníků a jejich podvečerních upřímných modliteb, ačkoliv se sami stávají nečekanými oběťmi zatemnění mysli tápajícího kněze, jehož zatvrzelá víra se zdá býty scestnější). Matka Johana od Andělů je nakonec dosti komplexní náhled na náboženskou tématiku, jenž má stále co říci i dnes. Navíc zaujme i svoji (na místo vzniku) progresivní formální stránkou využívající odlehčenou kameru, někdy dosahující až závratného účinku a střídající ji se statickými záběry sugestivní krajiny a podmanivých kompozic ve veleprostých interiérech. Přesto je třeba trochu přivyknout na dosti pomalý rytmus a dialogičnost, jež poznamenává hlavně první polovinu snímku, k níž ještě divákovi nejsou poskytnuta potřebná vodítka, aby se mohl dostat pod odcizeně působící povrch. (30.12.2010)

Člověk od tohoto snímku očekává spíše kritiku církve či potemnělý příběh o posedlých jeptiškách, ale žádné Kladivo na čarodejnice či podobný snímek se nekoná. Dostane se mu naprosto vyzrálého, mnohorozměrného filosofického díla. Je to o vztahu člověk vs. víra, a to zejména o komplikovaném vztahu víry a samotného nitra člověka, které zcela přirozeně respektuje lidskou individualitu, danou biologickými vlohami a dispozicemi, které jsou u každého člověka zcela jiné. Mysteriózní temná atmosféra a podivné prostředí, oboje ve vztahu s komplikovanou dějově-niternou stránkou z tohoto filmu dělají unikátní filosoficko-meditativní zážitek, jaký nám dávají díla Františka Vláčila a podobných velikánů. Toť asi můj dojem na první shlédnutí, v hlavě mi teď toho šrotuje strašně moc, tohle asi určitě dám v brzké době znovu. Ještě musím pochválit úžasné herecké výkony, zejména matky Joanny a otce Josepha. Rozhovor s rabínem nezapomenutelný. Neskutečná věc. 10/10 (13.07.2011)

První setkání s legendou polského filmu Jerzym Kawalerowiczem dopadlo dobře. Svým stylem v tomto filmu se hodně podobá zralému Vláčilovi - ať už jde o strohost výpravy, kontrastní svícení, ostrost obrazu nebo o celkově minimalistické pojetí (podobně jako v Údolí včel nebo Markétě Lazarové, i tady hrstka herců reprezentuje život vesnice a přilehlého kláštera). Nezastírám ale drobné zklamání z toho, že mě snímek nedokázal příliš vtáhnout. Psychologické drama okořeněné špetkou mysticismu rozhodně má atmosféru i filmařské kvality, ale svou pomalostí a jistou fabulační schematičností se zdá být subjektivně dvakrát tak dlouhé, než ve skutečnosti je. (31.07.2016)

K filmu jsem se dostal jako k hororu. Uznávám, že o hororovosti by se dalo polemizovat a zcela jistě nebyla záměrem tvůrců, ale vůbec bych se nebál označit to za psychologický horor. Pokud jsou za takové označovány např. Kladivo na čarodějnice či Spalovač mrtvol, tak jím je i tohle, poněvadž to patří do stejné sorty, měl jsem z toho stejně nepříjemně mrazivé pocity a má to stejně mrazivou, hutnou a depresivní atmosféru. Naprosto výtečná je Lucyna Winnicka coby Matka Joanna, její ďábelské výstupy, ksichty a opravdu zvláštně nepříjemný výraz v očích je na filmu to nejhororovější a já jen doufám, že z toho nebudu mít noční můry. Pochvalu zaslouží i exteriéry (okolí kláštera je opravdu "divné" a dekorace. Jsem opravdu rád, že mi tento film vstoupil do cesty, je milé např. vidět mladého Fr. Pieczku jinak než jako tankistu se psem:-) a výborného herce ve vedlejší roli (ševce) s šíleným smíchem, skvělými prudičskými hláškami a ksichtem obstarožního Chucka Norrise. Výborný kulturní, psychologický a filosofický zážitek. (25.02.2010)