Henrich V.

Čím více se blížím k dvacítce, tím více obdivuji ty, kteří v tomto věku dokázali něco významného. Pravda, Kennethovi při natáčení Jindřicha V. táhlo už na třicet, to ale nic nemění na tom, že napsat scénář, zrežírovat ho a ještě se obsadit do hlavní role vyžadovalo velkou dávku talentu a hlavně entuziasmu. A jak se v pozdějších letech ukázalo, toho má Kenneth při adaptování Shakespearových her na rozdávání. Nemůžu si pomoct, ale velmi mi sedí jeho pojetí; v každé hře si najde něco osobitého (v Jindřichu V. kupříkladu pojal krále více jako docela normálního, pochybujícího člověka než neporazitelného hrdinu) a zároveň to komponuje s původním jazykem, který zní, jako byste se skutečně přesunuli o pár stovek let v čase. V některých diskusích si stěžovali i rodilí mluvčí, že ne všemu rozumí, a já - jelikož jsem neměla k dispozici titulky - jsem dokonale všechny obraty nepobrala také, ale k podobnému filmu mi ten krásný, vznešený jazyk plný "th" dokonale sedí. A Kenneth má nejen úžasný hlas, ale také přízvuk, díky kterému se vše, co jako král vyřkne, velmi dobře poslouchá. Po zvukové stránce navíc film disponuje dalším významným kladem: výborným soundtrackem s překrásným chorálem "Non Nobis Domine", který doprovází podle mě nejsilnější scénu z celého filmu: sbírání mrtvol po bitvě u Agincourtu. A ještě jednu scénu si dovolím doporučit: Závěrečné anglicko-francouzské námluvy, kde rázem pochopíte, proč tisíce Britů milovaly pár Ken & Em stejně jako princeznu Dianu a prince Charlese. Zkrátka a dobře, Jindřich V. je po všech stránkách výborné dílo. A až tuto nesnesitelnou tíži bytí vztaženou na krále, jenž si velmi dobře uvědomuje svou zodpovědnost za své poddané a jenž musí kvůli svému postavení tvrdě zakročit i proti svým nejbližším, někdy uvidím s titulky, mé hodnocení s velkou pravděpodobností poskočí o jednu hvězdičku výše. Dodatek 4. února 2011: Titulky stále nemám, ale to nic nemění na tom, že jsem si tuto Kennethovu výpravu do počátku 15. století za jedním z nejpatriotičtějších (a přitom téměř neznámých) anglických králů zamilovala. Slavný tříminutový projev před bitvou u Agincourtu už vám na požádání můžu odrecitovat zpaměti, Derek Jacobi je jedním z nejcharismatičtějších vypravěčů v dějinách a Patrick Doyle se už jen za Non Nobis Domine zapsal do mé skladatelské síně slávy. (06.04.2010)

Po přečtení knihy jsem se začerstva podívala i na filmovou adaptaci. Zašedlý, špinavý, drsný, tak na mě film působil. Jindřich IV. jako hra zabíhá ke komedii a i v Jindřichu V. bylo pár podobně laděných scén, škoda jen, že film se na ně nezaměřil. Jinak je to takový klasicky dobrý snímek, dobře natočený, ocenění hodný, přesto pro mě ne tolik přitažlivý. A pořád jsem z něj cítila divadlo, což mi místy připadalo trochu nepřirozené. (30.09.2012)

Tak ja neviem. Stále je to, čo sa týka scenára, klasický Henrich V., čiže v tomto smere žiadne sklamanie nepríde. Ale osobne mi neuveriteľne vadil vizuál s veľmi nepríjemne zvolenými farbami, pričom ich tóny mohli navodiť temnú historickú atmosféru, takto bol ale vytvorený fikčný svet, ktorý mi skrátka vôbec nesadol. Henrich V. mi pripadal ako lacnejšia BBC záležitosť, kde interiérové scény vyzerajú proste hnusne a tie bojové majú v sebe potenciál, ale keď počúvate o obrovských stratách a predtým ste videli na obrazovke medzi sebou bojovať desiatky bojovníkov, tak môžete nadobudnúť pocit, že ste boli o niečo ukrátení. Chápem, že WS aj KB išlo o zobrazenie šialených ľudí v šialenej dobe, tieto postavy vrátane Henricha boli ale tak extrémne nesympatické, až mal človek chuť ich zabiť ešte pred záverečnou spoločnou konfontáciou na bojisku. No a KB dobre urobil, že si nechal neskôr narásť bradu, pohľad na jeho oholenú tvár s typickým dobovým účesom (myslím koniec 80-rokov) je zúfalý... (07.04.2020)

Shakespearovské adaptace mají oproti historickému standardu nespornou výhodu v jazykové vytříbenosti. Od první pronesené věty cítíte, že monumentální monology stejně jako rozhovory mezi vojáky působí jako balzám na duši. Dostávají také docela jiný rozměr. Řeklo by se, že daleko přirozeněji vyzní zcela lidová mluva, která by odpovídala dobovým reáliím, jenže zaryje se taky tak hluboko do srdce? Působivý hudební doprovod pak dotvoří mozaiku mimořádného filmového zážitku. Na Branagha si budu muset dát pozor :) (03.05.2011)

Veľmi pozoruhodná je Branaghova adaptácia Shakespearovej hry. Branagh dobre vedel ako uchopiť túto úlohu, navyše okrem režiséra urobil zo seba aj hlavnú postavu a treba podotknúť, že naozaj nesklamal. Okrem toho povolal aj celú plejádu výborných a nemenej známych anglických hercov ako charizmatický Brian Blessed, Ian Holm, Judi Dench alebo vtedy len 15-ročný Christian Bale. Taktiež za vydarené sa dajú pokladať aj vstupy Dereka Jacobiho, ako rozprávača príbehu. Zvlášť treba oceniť aj skvelú hudbu Patricka Doyla, taktiež aj zaujímavé vizuálne spracovanie, ktoré síce nie je tak výpravné, čo je aj na jednej strane škoda, na druhej strane sa to dá pre celkové divadelnejšie poňatie pochopiť. Film ale často trpí aj ťažšie stráviteľnými pasážami ktoré nedosahujú kvality grandiózneho začiatku alebo niektorých ďalších scén ako je aj napr. záverečná bitka a strhujúci odchod z bojiska za burácania božskej skladby ,,Non nobis Domine". Za nijak vydarených nemôžem považovať zhruba posledných 10 minút, keď Henrich vyznáva lásku Kataríne (hentak by som babu určite nebalil), ktoré trochu kazia celkový efekt. Cez toto všetko sa však dá povedať, že Henrich V. je pomerne vydarene spracovaný o čom svedčí aj množstvo ocenení a Shakespearovi by sa to určite tiež páčilo. (28.12.2007)