Ukradnuté bozky

Další díl série o Antoinu Doinelovi je milým snímkem o lásce a hledání vlastního uplatnění ve společnosti. Není tak dojemný jako Nikdo mě nemá rád, skýtá však mnohem víc humorných situací. Postava Doinela se za ten čas, který uběhl od prvního dílu (dá-li se o prvním dílu hovořit) značně změnila. Není to už člověk tápající ve světě, který mu podráží nohy. Je to člověk, který si na svou situaci zvykl, který se své trampoty rozhodl řešit s lehkou hlavou, bez zbytečných zklamání. To se odráží i do celkového vyznění snímku. Je to film, který vám zlepší náladu. (10.11.2004)

Pro me velice vtipny a rozumny film, ktery snad kazdeho potesi, ale nikoho neohromi. Sam nevim, zda mi byl Antoine sympaticky ci nikoliv, nejvice vsak na filmu ocenuji, ze pribeh se stat mohl a vicemene se stava bezne ( asi:-) ). Potesily take obrazky z Parize sedesatych let, velice kvalitni film, urcite vsak zadny Truffautuv vrchol. (11.03.2008)

Po filmech Nikdo mě nemá rád a Láska ve dvaceti letech jsou Ukradené polibky dalším filmem s Truffautovým (a víceméně i Léaudovým) alter ego Antoinem Doinelem. Lehce improvizovaný snímeček o nevyrovnaném hrdinovi, který stále hledá své místo na světě, vyniká krásnou nenucenou atmosférou, spontánností a jemným Truffautovským humorem. Ačkoli se Truffaut bránil politicky laděným filmům, úvodní scéna s Doinelovým vyhazovem z armády tento přístup nabourává a v Doinelově úsměvu lze vyčíst jakýsi odstup od oficiálních míst a buržoazních manýr. Tento film je ale hlavně o smolaři, který střídá zaměstnání jak Paroubek své názory, získává cenné životní zkušenosti a zaplétá se do nových lásek. Existuje jistá podobnost s Nicholsovým Absolventem. Stejně jako měl čerstvý absolvent Benjamin Braddock (Dustin Hoffman) "svou" paní Robinsonovou, zde Antoine Doinel (Jean-Pierre Léaud) má svoji paní Tabardovou, je nejistý a s vdanou paničkou padá do milostné aférky. Ukradené polibky jsou krásný film s nádhernou atmosférou Paříže konce 60.let a výborným hereckým výkonem J.-P. Léauda. Film má řadu výborných scén, např. Antoinova snídaně s jeho milou, při které si láskyplná slovíčka vzájemně píšou na papírky. Obsahuje také několik výjimečných symbolických detailů (které většinou vzešly z improvizace), jako např. scéna s homosexuálním klientem detektivní kanceláře, který pátrá po svém příteli a jehož orientace je pěkně charakterizována jeho gestikulací - levá ruka v černé rukavici si hraje s obnaženou pravou... Zkrátka krásný film od mého oblíbeného Francoise Truffauta.... EDIT (25.3.2011): S každým dalším zhlédnutím mě baví víc a víc . Zřejmá (přiznaná i nepřiznaná) inspirace vlastním životem (ačkoli kombinovaná s čistou fabulací více než u Nikdo mě nemá rád) posouvá film do kategorie, pro kterou jsem ještě nenašel pojmenování - snad něco ve smyslu "Modelování života filmem..." :-) (07.07.2006)

Vďaka tomuto filmu a Strieľajte na pianistu som sa zoznámil kedysi s tvorbou Truffauta. Dávali ich niekedy pred ôsmimi rokmi na stv 2 v rámci filmového klubu. Stal som sa vďaka nim jeho miernym fanúšikom, očakávajúcim, ako budú na mňa pôsobiť jeho ďalšie diela. Niekedy ma potešil, inokedy sklamal. Odvtedy som tento film v tv nezaregistroval, tak ak ho niekedy znova pustia, napíšem viac aj k jeho deju, z ktorého si pamätám iba jeho hlavnú kostru a myšlienku. (19.07.2012)

Takový pohodový filmeček. Od Françoise Truffauta jeden z těch, kterým jakoby slavný režisér ani nic hlubšího moc nesděloval, jen prostě bavil diváka na téměř klasický způsob, tedy příběhem se zajímavými postavami a někdy i nečekaným vyústěním... a mě ty trampoty jednoho mladého smolaře, který za krátkou dobu vystřídal tolik různých povolání, zapletl se s nejrůznějšími lidi včetně záhadného kouzelníka i úchylného slídila a přitom se přepotácel řadou zkušeností i trapasů, většinou hodně bavilo sledovat. Jen by mě možná více zajímalo, jak se Antoine po nezdarech v obchodě s obuví dostal z ničeho nic k opravování televizorů, dokonce jako soukromník s vlastním vozem, jak začal vůbec technice rozumět a čím si prošel, než mu vůz a nářadí vůbec svěřili... Ovšem náhled do profese soukromého detektiva a úřadu s detektivním podnikem je zde nesmírně zábavný a poutavý, hodně se mi líbila scéna s Michaelem Lonsdalem coby podivným klientem a také postava starého šéfa. O něco méně mě braly některé delší romantické scény, ale na poutavosti filmu a celkové atmosféře ani těmi Truffat naštěstí moc neubral. Celý film vyniká příjemný kouzlem, nenuceným humorem a přirozeným výkonem Jeana-Pierra Léauda. Spokojenost. [80%] (07.01.2023)