Želary

Želary jsou obrovské české filmové dílko. Rozmáchlá až ohromující výpravná stránka, příroda a lidské příběhy z konce světa, na kterém není obživa a starost o rodinu žádnou procházkou růžovou zahradou. Vedlejší role si nezaslouží nic menšího než velké uznání a jsou jednoznačným kladem Želar, jenže je tu ono známé "ale". Když už připustím, že mě rudovlasá divoženka Anna svým hereckým výkonem přesvědčila o reálnosti přerodu "městského dítěte" v životem zk(o)ušenou horalku hluboce milující toho svého drsňáka s dobrým srdcem, pořád nemůžu přejít ten konec, který je jako z Angeliky. Nemyslím ono konečně uším a očím široké veřejnosti přednesené "slovo o pluku Igorově" - to je třeba ocenit, i když ne jako novum nebo nedejbože bourání nějakých tabu. Jde mi o osud té pro film stěžejní lásky...to pardon, ale co je moc, to je moc. Ve srovnání s tím co předcházelo je to sice část malá, ale nemůžu s čistým svědomím jít přes sebe samého a přes 70%. (07.10.2006)

Technicky špatné v mnoha směrech (především nelogický zbytečný střih). Nominaci na oskara na jednu stranu chápu (válečné příběhy, zvláště ty tragické, prostě v akademii frčely, frčí a frčet budou), na druhou se skoro stydím, že byl tento snímek nominovaný. Nic proti příběhu jako takovému - ale po filmové stránce... (19.08.2006)

Nádherný pohnutý příběh pod rouškou velkého středoevropského filmu, čímž nemám na mysli jen onu středoevropskou koprodukci, ale fakt, jak propojený byl tehdy prostor bývalé habsburské monarchie a o co více se ještě slil pod nárazy vln událostí druhé světové války... Už ve fázi literární předlohy zdůrazněn antiválečný rozměr - válka je cosi destruktivního, ničivého, voják, lhostejno zda okupant či osvoboditel, přináší do vesnice jen zmar a do běžného života horalů nepatří, je cizorodým, destruktivním prvkem... Dualita dvou naprosto cizorodých světů, západu a východu, českého města a zapadlé východní horské vesnice, světů dvou odlišných životních stylů, nekompatibilních životních hodnot, je propojena útěkem hlavní postavy - utajeného vypravěče příběhu - od poněkud lehkovážně pojímané hry na konspirační odboj ke skutečně hlubokému poznání jiného civilizačního rámce, od pohodlného života městské smetánky k boji o přežití. Zprvu závratná kulturní propast mezi Jozou a Eliškou/Hanulí, mezi městem a vesnicí, se postupem událostí a vlivem nutnosti pomalu zaváží a mezi zprvu tak nesourodými lidmi vzniká pouto, jehož prohlubování a upevňování je jednou z nejpoetičtějších částí vyprávění. Baladické ladění je další nesporně cennou devizou knihy/filmu a režiséru Trojanovi se celkem šťastně podařilo přenést onen rozměr i do své filmové adaptace baladickych povídek Květy Legátové. Tragické vyústění je tedy očekávanou součástí pohnutého příběhu... Rušivými elementy jsou pouze (ne)herecký výkon Jana Hrušínského a fakt, že film je výrazně epický, přičemž ostatní složky jsou spíše upozaděny, při každé další projekci tedy divák znalý vývoje příběhu trochu ztrácí na intezitě diváckého prožitku oproti prvotnímu setkání s touto látkou... (08.05.2014)

Kdybychom každý rok natočili aspoň jeden takový snímek, tak by se naše kinematografie neměla za co stydět. Bohužel takový film přijde tak jednou za tři roky. Nevyčerpatelná tématika let druhé světové války opět přinesla nádherný příběh o Hanulce, která se musí ukrýt do slovenských hor, aby ji gestapo nenašlo. I ve světě tak na sebe upozornila Aňa Geislerová, kterou náš divák dobře zná. Koprodukce přináší vždy i nějaký ten zahraniční objev. Tím je pro tento film Maďar György Cserhalmi. Casting vyšel ale celkově zcela na jedničku - Ivan Trojan, Miroslav Donutil, Jaroslav Dušek a filmoví historici si přijdou na své, neboť se s filmem v Želarech rozloučily dvě legendy předválečného filmu – Zita Kabátová a Svatopluk Beneš, po jehož smrti Kabátová prohlásila, že hrál již velmi špatně a velká část jeho epizodní roličky nebyla použita. Napočítal jsem mu dvě krátké větičky, ale aspoň něco. (08.05.2009)

Nejhorší na Želarech je kupodivu (a bohužel) Anna Geislerová. V Jízdě a Výchově dívek v Čechách je brilantní, ale do Želar se NAPROSTO typově nehodí. Kdyby byla opravdu dobrá herečka, možná by dokázala být „negeislerovská“, ale bohužel asi opravdu nebude tak dobrá, jak jsem si původně myslel. Téměř celá první polovina filmu je slabší (hlavně díky ní). Potom se ovšem děj začne týkat především ostatních obyvatel Želar a to je záchrana filmu. Jozova Hanule je ostatně jenom jakýmsi prostředníkem k vyprávění mnoha minipříběhů. Ondřej Trojan vcelku příjemně překvapil hlavně hezkými vesnickými obrazy a jsem zvědav, s čím přijde příště. (06.05.2004)