Krvavý román

Výborná pocta němému filmu a vůbec začátkům kinematografie. Hodně se mi líbilo jak se jakoby mimoděk objevuje zvuk a titulky se stávají jen jakýmsi parodujícím prvkem. Knihu jsem nečetl, proto jsem se ději věnoval jen napůl, ale i tak jsem to celkem zvládl. Každopádně vizuální stránka i herci mě hodně potěšili. (26.05.2006)

„Recepis na tento v celém světě nejsilnější grog pocházel od jednoho učitele z Brna, který nedávno piráty vyloven z moře, smutně již pošel.“ Pro mě osobně je Krvavý román malým zjevením (min. na domácí scéně určitě). O jeho existenci jsem dlouho vůbec netušil a podobně to tak mám i s osobou Josefa Váchala (u kterého ovšem ani netoužím po knižním či jakémkoliv jiném „seznámení“). Důležitý je u Krvavého románu především jeho žánr, kterým není béčkový horor (jak by se možná mohlo na první pohled zdát) nýbrž parodie s mnoha odkazy (např. i na Limonádového Joea). A pokud nebudete dění sledovat touto, řekněme zesměšňující, optikou, těžko snímek plně doceníte. Ono zpočátku není film zrovna jednoduché sledovat, protože obsahuje hned několik zdánlivě (!) vůbec nesouvisejících a řeklo by se až zcela oddělených příběhových linií, jenže ty se postupně schází, proplétají (jakoby diletantsky, podle zcela vlastních pravidel), a to se děje souběžně s vývojem kinematografie (který začíná érou němého filmu, posouvá se k počátečním zvukovým atd.). A právě zvuková stránka (ten mikrofon v lese!) je spolu s hudbou na filmu dominantní, a řekl bych také, že velmi dobře zvládnutá. To samé se však dá říct i o „brakové“ trikové stránce (se spoustou krve) a stejně tak té vizuální (navíc kouzelná „porucha“!). Co však opravdu dominuje, je práce maskérů, kterou bych si troufnul označit za téměř mistrovskou. Nejen, že jsem některé herce pod nánosem maškarády vůbec nepoznal, u filmu bych směle vyhlásil soutěž o „největšího zjeva“, přičemž sám vlastně nevím, zda mě z těch „echt“ nejvíc dostal Bartoška, Šteindler či třeba Hrzánová (potěšilo i obsazení hereckého barda Kemra). Nejvíc mě sice bavil hlavně film němý, se všemi těmi mezititulky, u kterých jsem co chvíli smál nahlas, ale ani s dalším průběhem jsem rozhodně nezůstal vážný, protože to už herci mohli zcela využít svých hlasivek a některé „výšplechty“ opravdu stály za to. Navzdory nesourodosti jednotlivých příběhových linií, které jsou někde slepeny „trochu“ necitlivě, se filmem navíc line nezaměnitelná atmosféra, která je přítomná i ve scénách s „autorem“. U těch však musím poznamenat, že posledních necelých 10 minut filmu mě docela dost nudilo a nezachránil to ani „troj-Pavelka“ (možná mělo jít už o čistě skládání úcty Váchalovi, ale to jsem bohužel ocenit nedokázal). Celkově to tak vidím na prozatím slušné 4*, ale film přímo nabádá k další projekci, u které už odpadne ten prvotní lehce šokovaný dojem ala „co to vlastně sleduju?“. „Kuba udil mrtvoly z pathologie a dodával je klášteru svatého Sulcipiciusa, kde z nich Bruna vytvářel oblíbenou polévku. Proto byla ta polévka pro chudý lid tak výtečná, že masa z ní bylo dost a mnoho nestála.“ (17.06.2015)

Krvavý román patří k mé kultovní četbě již od té doby, co jsem jej roku 1971 objevil v místní lidové knihovně. Je to tedy možná následek mého přílišného očekávání, že jeho zfilmování nemohu ohodnotit plným počtem. Nástup je úplně vynikající, hravý a poklesle morbidní, tak jako kniha, ALE postupem doby ztrácí film tempo, což nezachrání ani vyjímečně nápaditá výtvarná stylizace. Snad je ten film příliš dlouhý. Opravdu (ale opravdu) mne to mrzí, ale pro mne je to maximálně za 3, 5*. (29.10.2010)

Po výtvarné stránce to nemá chybu, herci se do svých rolí hodí dokonale (tady mi snad poprvé nevadil Jaromír Dulava), bohužel co trochu celý film sráží jsou (čitě) černobílé scény s Váchalem připravujícím knihu, které působí příliš vážné a melancholicky- jinde bych je ocenil, ale tady nezapadají do celé atmosféry. Trochu mi chybí i moje nejoblíbenější scéna z knihy: přijímací pohovor mezi dr. Řimsou a polapeným bláznem. (05.10.2007)

Knižní předloha mi, jak je obvyklé, prošla pod oknem, nicméně si myslím, že i kdyby zde zbylo jen deset procent z ní, stále by se jednalo o obdivuhodný projekt, tato podoba si zasluhuje stejná slova chvály, tak výraznou osobitost a odvážnost (krvavé scény jsou na filmové poměry obecně hodně naturalistické) jsem zaznamenal maximálně tak v období novovlnném - ať už je to například po kličkující narativní stránce, kdy se nám různé příhody ztrácí a později vracejí, ale především na dokonalém vizuálu (Brabcův počin se po této stránce zařadil do elitní společnosti Vertigo, Suspiria, Kostka, Sedmikrásky a Valerie a týden divů), který kulturistickou sílou vyzdvihuje atmosféru (modře zabarvené scény jsou úžasně tajuplné). Zaujalo mě také zopakování, a vlastně i vylepšení Felliniho nápadu - pojetí jednoho filmového příběhu coby poctu dosavadní filmové historii (A loď pluje - 1983), stejně jako překvapivé herecké výkony - celoživotní dělníci Vlastimil Bedrna, Jakub Saic a hlavně Ondřej Pavelka coby vypravěč podávají výkony, které od té doby už bohužel ve filmu nezopakovali (Bedrna si to vynahradil dabingem). Stejně tak je zajímavé v podobném druhu filmu vidět například Josefa Kemra, jeho vodník byl výrazný nejen tím vodotryskem krve, který z něj vylézal, to stejné se dá říci o Milanu Šteindlerovi, který by si naopak zasloužil více hororových rolí. Jedinou výraznější chybou je akorát tempo chromé želvy v závěru, která zčásti degradovala už tak méně zajímavější autorskou pasáž. I přesto však nemám to srdce tento na české poměry nevídaný experiment hodnotit méně výrazněji, už jen pro tu kuráž, která je předností všech podobně laděných děl (od Mezihry po Tetsua). 100% (31.08.2010)