Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Mladý Johannes je šílený, myslí a hlásá jako Ježíš Kristus. Jeho rodina žije pokojně na statku, kde vládne letitý statkář Borgen. Když se jeden z jeho synů chce oženit s dcerou místního krejčího Petersena Annou, je hlavou rodiny stroze odmítnut, protože pro ni není dost dobrý. Tvrdohlavého krejčího nepřesvědčí ani starý Borgen. Existuje mezi nimi totiž nepřekonatelná překážka - rozdílná víra v Boha. Ačkoli se obě rodiny pravidelně modlí a hlásají Bohu slávu, jedna druhou považuje za pohany. Petersen se snaží statkáře přesvědčit, aby se dal na pravou, jeho víru. Ten odmítne a vyslechne si od něho proroctví o božím trestu, který ho za to už brzy potká. Starý muž znejistí, protože jeho snacha čeká svého prvního syna... (oficiálny text distribútora)

(viac)

Recenzie (50)

honajz2 

všetky recenzie používateľa

Předloha je dost pravděpodobně banální příběh, který nejspíš nabízí stejné postavy a myšlenky, ale nejspíš je podává tezovitě a stejně banálně. Jenže ve Slovu se povedlo vystihnout to podstatné, dát tomu až Bergmanovský ráz a to bolestivě banální hodit do podmanivé, až hypnotického slow cinema zpracování, ve kterém se jasné mínusy proměnily v klady podporující mystickou atmosféru, kterou pak v tomhle podání nakonec umocnili, co se zoufalství postav týče. Dreyerův tým to vlastně předělal po svém a vytvořil nesmírně hluboký film o víře. Bohužel spolu s tím přichází klasický nešvar, se kterým samozřejmě nemalý počet uživatelů přišel - a to, že se jedná o křesťanskou agitku. S tím teda rozhodně nesouhlasím, ale bez SPOILERŮ tuhle část hodnocení nedám. Vždycky mě zarazí, že když nějaký film točící se okolo víry dospěje k happy endu, tak že je často hned označován za agitku. Jistě že si Slovo jako agitku můžete interpretovat, ale ten film je úžasný v tom, že věci jen pozoruje, absolutně je nechápe a nechává vyznění na vás. Onen zázrak si můžete vysvětlit jak logicky, tak klidně i jako zázrak bez nutnosti víry - ostatně, i některé postavy jsou dost zmatené z toho, co se právě stalo. Prostě se stal zázrak a ve zvoleném filmovém stylu ho to jen nestranně zobrazuje. A ještě více fascinující je fakt, že se před tímto zázrakem stane "běžný" zázrak - Borgen si uvědomí, že mu záleželo víc na Anně než na tom, aby se jí narodil kluk, Petersen se usmíří s Borgenem a nechají zbytečných hádek o tom, čí víra je ta správná, což vede k tomu, že Petersen povolí Anně vztah s Borgenovým synem Andersem. A vše způsobí jedna tragická událost, která všemi otřese a donutí je přehodnotit své dosavadní životy - a tohle funguje v realitě naprosto běžně, napříč světadíly, náboženstvími i v ateistických rodinách. To, že sem zasáhne skutečný zázrak vše umocní a donutí všechny si tyhle malé, "obyčejné" zázraky uvědomit. Co tedy byla a nebyla boží vůle je v základu naprosto jedno, podstatné bylo, aby si postavy uvědomily něco podstatného a holt je k tomu musela dostat série depresivních událostí. Mimo výše zmíněné postavy se tohle týká i Johannese, který zázrak vykoná až když se přestane vydávat za Ježíše, ale projde osobním citovým otřesem, který ho dostane na cestu normální víry v Boha. Věřil celou dobu, věřil pevně a stejně nebyl tím, kdo šel správnou cestou. K zázraku se dost přičinila i dcera Mikkela a Inger, u které vůbec nevíme, jestli věřila v Boha, ale podstatné je, že je malé dítě a to věří v nemožné, v zázraky. Víru si k ní můžeme dosadit snadno, ale taky to může být víra v zázrak jako takový, ne nutně v Boha. Proč to nejhorší schytala zrovna ta nejvíc nevinná je těžké říct, ale to patří k oné mystice a buďme upřímní, běžný život podobných nespravedlností nabízí spousty a jejich smysl nechápe jak věřící, tak i ateista. KONEC SPOILERŮ Kvůli tomu všemu vnímám Slovo jako skutečně geniální film, který si mě sice získal už na začátku, ale zároveň mě svojí banalitou a přílišnou teatrálností vadil, jenže jsem pak obojí dokázal brát jako pevnou součást toho, co tím chtěl Dreyer ukázat a v závěru mi to pak vytvořilo komplexní obrázek mystiky života, víry a vlastně naprosto všeho. Málokterý film dokáže tak inteligentně stát vyloženě na vlastním pohledu právě viděného. Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc mi Dreyerův přístup k víře připomíná Bergmanův, ale zatímco Bergman nad ní bádá teoreticky, Dreyer prakticky. Oba přístupy jsou stejně fascinující a oba vám o víře řeknou víc, než tupé křesťanské agitky typu Chvíle poté, kde i největší ateista na světě hned uvěří, když mu údajný prorok řekne "Ježíš tě miluje.". Je v nich totiž prostor pro klady i zápory a ty se ve vztahu k víře nachází i zde, už jen skrze kritiku rozdělení křesťanství na x dalších podskupin, které se liší naprostými drobnostmi, ale jsou schopní se kvůli nim hádat. A přitom všichni věří ve stejného Boha, ale zarputilí zastánci svého tábora budou za správný považovat jen ten svůj. Btw, ta inscenace dlouhých záběrů musela dát spoustu práce a je to znát z každé takové scény, včetně přesného načasování něčích příchodů/odchodů či slovních vstupů do dění. Už chápu, proč je Slovo pro tolik režisérů významný film, jelikož si z něj spousta z nich bere určité prvky a rozpracovává je po svém - třeba Angelopoulos v Krajině v mlze má naprosto stejný způsob timingu dlouhých scén. 5* () (menej) (viac)

MissJ 

všetky recenzie používateľa

Čekala jsem, že mě to osloví trochu víc. Většinu stopáže jsem s dějem neměla problém, ale konec mě kulantně řečeno rozladil. Přišel mi vzhledem k předchozímu vyznění filmu docela trapný a fraškovitý. Zatím hodnotím takto, po případném druhém zhlédnutí možná hodnocení změním (spíš k horšímu než k lepšímu). ()

Reklama

garmon 

všetky recenzie používateľa

Ordet je předposlední Dreyerův film, bývá považován za jedno z jeho mistrovských děl. V době jeho vzniku už pracoval Bergman na scénáři Sedmé pečeti – i ona nese s odstupem padesáti let rysy „starého“ filmu – přesto je Bergman o generaci mladší a na jeho estetice je to znát. Staroba u Dreyera se projevuje v dramaturgii poznamenané němým filmem a melodramaty třicátých let; dále v hudbě (neznám filmovou hudbu až do šedesátých let, která by nepoužívala sacharínovitě sirupovité falešné smyčce…), v rozvleklosti výstavby situací. Dreyerův film působí dnes bez ohledu na vznešenost poselství chvílemi jako surreálná Krkonošská pohádka (je to tedy jakési retro na druhou, reálný čas je 1925; je to až na pár záběrů zjevná studiovka; herci jsou stará škola – Trautenberg je přesný, jen Anči je v druhé půli filmu trochu cítit formaldehydem). Celé mi to zatuchlostí připomnělo také atmosféru bytu staré bigotní babičky – v něm je také vše na svém místě, přepečlivě uklizené (jak účelně a – divadelně – na sebe situace navazují: když někdo skončí dialog, už se objeví někdo další ve dveřích!), retro designové kousky (záběry kamery jsou občas úžasně art-deco – viz mrtvola!) na nás pomrkávají ze všech koutů, ale když se něčeho dotkneme, zjistíme, že to lepí (co ti naaranžovaní sektáři a smuteční hosté??), případně je kolem toho kolečko zašlé špíny (oddělené postele manželů, bigotnost na námluvách) – staří lidé uklízí už také jen na oko, pro návštěvu – ani Dreyer mě nepřesvědčil o tom, že víra pomateného quasi-Ježíše je v závěru filmu silnější, než zoufalství čerstvého vdovce anebo čistota mladé lásky. V dialozích je znát silná inspirace Ibsenem (a Strindbergem), ale obrazy, které oni dva dovedli vyvolat byly mučivější, ostřejší, přesnější, než obrazy Kaje Munka, autora předlohy. Film je chvílemi nepříjemně morbidní (když lékař přestřihuje nůžkami prahy rodiččiny vaginy – zvuková stopa!), přičítám to kalvínské urputnosti a fascinovanému vztahu seveřanů ke smrti; to, že nechal Dreyer udát se v závěru filmu „zázrak“ je myslím libovůle věřícího tvůrce na úkor výrazu a pravdivosti situace. Zřejmě i pro mé pohanství mi takový nesourodý prvek v jinak velmi stroze působícím (ty úsporné střihy!), o realističnost se snažícím snímku, způsobil nanejvýš křivý úsměv na tváři – asi jako kdyby byl na pohřební hostině dort a na něm šlehačkou bohatě nazdobená rakvička. ()

kaylin 

všetky recenzie používateľa

Nečekal jsem, že mě ten film bude bavit, ale jeho pomalé tempo mě najednou strhlo, což mě nesmírně překvapilo. A to i proto, že tohle je film o víře v boha. Primárně je to křesťanský film, ale smysl je možné vztáhnout na jakoukoli víru. A ten konec... Se zatajeným dechem jsem čekal, jak to dopadne, a to i přesto, že jsem to věděl. ()

Sarkastic 

všetky recenzie používateľa

„Běda vám, pokrytci, tobě i tobě a tobě. Běda vám za falešnou víru! Běda tomu, kdo ve mě nevěří, kdo nevěří v příchod Krista, který vám byl seslán Stvořitelem nebe a země. Vpravdě běda vám, soudný den se blíží. Bůh mě vyzval k proroctví před Jeho tváří. Běda tomu, kdo nevěří! Protože jen ti, kdo věří, budou vpuštěni do království nebeského. Amen.“ No, amen. Aneb není nad to, když váš příbuzný začne studovat teologii a jebne mu u toho. Pak nemusí děsit jen malé děti, ale může svými pomatenými kecy nahnat strach i vám…Věděl jsem, že budu všechno, jen ne cílovka. Přesto jsem se snažil přistupovat ke snímku jako ke spirituálnímu filmu s co nejmenšími předsudky. Ale i přes mou snahu to prostě nešlo. Slovo je přehlídkou konzervatismu, sektářství, zpátečnictví a zaslepené víry. Zároveň je divákovi u jeho sledování poměrně nepříjemně, svou roli v tom jistě sehrává i zvuk v podobě neustálého nevlídného větru na pozadí. A závěr? Mohl by být dojemný…kdyby nebyl tak zrůdně demagogický. Takže stejně jako u Gertrudy dávám pouze 2*. ()

Galéria (23)

Zaujímavosti (9)

  • Kaj Munk je jediné jméno, které se vyskytuje v titulcích. (contrastic)
  • Film je zařazen na seznamu "nejvýznamnějších filmů", který vydal Vatikán v roce 1995 na přání papeže Jana Pavla II. Je zařazen v kategorii filmů, které jsou významné svými náboženskými myšlenkami. (gjjm)
  • Birgitte Federspiel, která hraje Inger, je dcera Ejner Federspiela, který hraje Petera Petersena. (Cheeker)

Súvisiace novinky

Seminář duchovních filmů

Seminář duchovních filmů

14.03.2014

Od 21. do 23. března 2014 v hodonínském kině Svět proběhne I. ročník Semináře duchovních filmů. Vrcholem programu bude strhující dvouapůlhodinový film Na druhé straně kopců nejznámějšího… (viac)

Reklama

Reklama